Instant je soubor povídek, glos, vyprávění a postřehů, které mám tu čest předkládat posluchačům prostřednictvím vysílání Českého rozhlasu. Na Dvojce jsou tato díla k poslechu, ale v knize je můžete číst doma, ve vlaku, autobuse i v autě, pokud neřídíte. Jsou výtečné i jako čtivo na dovolenou. Pobaví vás na pláži rybníka, jezera i moře. Dají se číst na horách i v nížinách, pod stanem i v luxusním hotelu. Jsou krátké, výstižné a dobře umíchané.
Humor je v nich tak silně koncentrovaný, že si je rádi budete číst znova a znova. Slibuji vám, že se jich nepřejíte. Konzumujte Instant od Knora a svět bude zas o kousek lepší.
Dobrou chuť k životu vám přeje
Miloš Knor

V Radiotéce nabízíme i audioknihu Miloš Knor: Instant.

Ukázky z knihy, ve které najdete více jak 100 vtipných textů:

Dnes bych se ale rád věnoval zejména trojúhelníčkům.
Kdo byl asi ten první, co přišel ráno do mlékáren a na poradě vedení nadšeně předložil následující návrh: „Pojďme ten tavený sýr, co nám nedrží pohromadě, protože je tak měkký a vláčný, že se roztéká, balit do takových malých, extrémně utažených staniolových trojúhelníčků. Ono to sice půjde hrozně špatně otevírat, lidé do toho budou píchat nožem, případně do toho budou dloubat nehtem. Každého, kdo bude ten trojúhelníček otevírat, ten sýr trošku umaže, ale bude to vypadat krásně.“

Vysoušeče rukou
Opět bych se rád trochu věnoval věcem, kterým moc nerozumím a vlastě je ani nechápu.
Například mi řekněte, kdo v obchodních domech, na benzinových pumpách, v kulturních střediscích a vlastně ve všech veřejností užívaných prostorách seřizuje na toaletách ty vysoušeče rukou. Víte, jak vysoušeče myslím. Takové ty krabice, co jsou pověšené na zdi u umyvadel a když si umyjete ruce, podsunete je pod krabici a senzor spustí vysoušeč. Tedy měl by ho spustit. Obvykle to ale funguje tak, že pod krabicí máváte zběsile rukama a doufáte, že se ventilátor uvede do chodu dřív, než vám ruce uschnou samy. Zčásti okapou samy a zčásti vodu odstraníte odstředivou silou mocného máchání. Pak se ale senzor chytí a ventilátor udělá FŮ. Asi na dvě vteřiny. A pak zase mácháte a pak zase dvě vteřiny a mácháte a dvě vteřiny a tak pořád dokola. Nakonec si ruce otřete do kalhot a odcházíte. Teď jsou ale i nové vysoušeče, do kterých zasouváte dlaně podobně jako papír do skartovačky. Přesně tak i ty vysoušeče vypadají, takže ruce do nich vkládáte s velkými obavami, co bude následovat.
No, následuje to, že jakmile do vysoušeče/skartovačky strčíte ruce, mohutný tlak vzduchu vám z rukou vystřelí vodu do obličeje.
Navíc, když máte dlouhé prsty, a já mám dlouhé prsty, vězte, že když dlaně s dlouhými prsty zasunete do hloubi vysoušeče/skartovačky, vymácháte si nehty v loužičce vody, která se nachází na dně každé skartovačky.
Tedy závěrem. Vysoušeče podle mě nastavují a seřizují lidé s jednou rukou, bez nehtů a k utírání ruky po jejím mytí používají zásadně froté ručník.

Titulky 1
Mám rád titulky. Rád si je čtu. Jsou někdy opravdu zábavné.
Nejraději mám pochopitelně titulky bulvární. Ty jsou nejlepší. Třeba namátkou: Herečka z Ulice se toho nebojí. Ve vířivce ukázala zadeček v plavkách.
Nebo: Ani polonahými fotkami se známá zpěvačka fanouškům nezavděčila. Přečtěte si, co jí někteří píšou na sociální sítě.
Bavím se tím, že se pak pokouším domýšlet, co se skrývá uvnitř článku. To se ale nikdy nedozvím, protože ty články nečtu. Nezajímají mě ani ty fotky, ani ty články.
Je mi jedno, že byl někdo na dovolené a že si tam udělal na pláži fotku s palmou, na horách se sněhem a v bazénu s vodou. Ale titulky čtu, ty fakt miluju. Kdybych je neměl tak rád, jen stěží bych se loni v listopadu dozvěděl, že „Cyklista v lese u Prahy přepadl jezdkyni na koni“.
Jelikož občas na kolo taky usednu, vím, co je to za dřinu, takže mám pro toho cyklistu pochopení. Jestli měl v nohách už osmdesát kilometrů, chápu, že ho mohlo k smrti rozčílit, když jej v závěrečném lesním stoupáku předjela jezdkyně na koni. On šlapal jak o život a ona si vedle něj jen tak veze zadek. Kůň si lehce odfrkuje, ani se nezadýchá, ale on, tedy cyklista, je na pokraji srdečního kolapsu, ledvinové koliky, astmatického záchvatu a hypoglykemického šoku. Přestože pán má na kole přesmykač i přehazovačku, s koněm se nemůže rovnat. Možná proto seskočil a veškerou svou silou, znásobenou spravedlivým hněvem, mrštil jízdním kolem do lesa a s hustilkou namířenou na jezdkyni zařval: Peníze nebo život! Jezdkyně zvolila život, pobídla koně a společně cyklistovi odcválali.

Cuketa
Je mi už dost let na to, abych si mohl dovolit navrhnout zrušit některé zbytečné věci.
Třeba cuketu bych zrušil. Já vím, že pár fanatických zahrádkářů a militantních veganských kuchařů namítne, že cuketa v kuchyni skvěle nahradí okurku.
Tak za prvé, proč nahrazovat okurku něčím, co nechutná jako okurka? A upřímně, proč nahrazovat okurku něčím, co nechutná nijak? Cuketa nemá žádnou chuť.
Pokud chcete, aby cuketa měla chuť, musíte k ní přidat rajčata, papriky, cibuli, hovězí maso a fazole, ale pak se musím ptát, proč si dávám cuketu do chilli con carne? No proto, že cuketu můžete přidat kamkoliv a nikdo to nepozná. Jak jsem už říkal, nemá žádnou chuť.
Tak tohle jsem si o cuketě ještě donedávna myslel.
Minulý týden ale byla u nás grill párty. Griloval jsem steaky, hamburgery, klobásky, kotlety, a dokonce i sýr. Jelikož cuketa má zvláštní vlastnost, a to je protlačování se do jakýchkoliv pokrmů, přinesla mi k tomu všemu manželka ještě cuketu.
S velkou skepsí jsem ji nakrájel na tlustá kola, rozpálil gril do červena a na rozžhaveném železe ugriloval tu nejlepší cuketu všech dob. Alespoň tak to naši hosté říkali.
Musím se tedy cuketě omluvit. Je dobrá a chutná. Má to ale důležitou podmínku.
Musím ji grilovat já a jíst ji někdo jinej.