Obsah:

Trojkoncert „Boj o radost“, op. 50                         

Žalm č. 42 op. 22                           

Contrabassianao – koncert pro kontrabas a smyčcový orchestr op. 29

Sonata romantica pro violoncello a klavír op. 4

Violoncelliana, op. 32 pro violoncello sólo       

SKLADATEL, DIRIGENT A HOUSLISTA ONDŘEJ KUKAL (nar. 1964) patří k nejvýznamnějším a také nejvšestrannějším českým hudebním osobnostem střední generace.

O svém Trojkoncertu „Boj o radost“, op. 50 pro klavírní trio a orchestr z roku 2016, komponovaném na objednávku Kalliopé Trio Pragues, se sám vyjádřil jako o skladbě, která je mu momentálně bytostně nejbližší. Už na první poslech je znát, že jde u určitou protiváhu o dva roky dřívějšího Klavírního tria s přívlastkem Boj s pádem, tempově rozvrásněné evoluční pásmo, v němž se prolíná princip postupného narůstání s principem umně vršených kontrastů. Vstupní partie Trojkoncertu, která je svěřena klavírnímu triu, vychází z hloubky se vynořujícího harmonického modelu, jako by před sebou valila nějakou mučivou tíhu. Posléze se však hudební proud začíná projasňovat a probarvovat hroznem žesťových témbrů. Na pevném rytmickém půdorysu před námi defilují shluky roztančených figuračních partií, střídaných znepokojujícími vibracemi (posedlost tremolem) a hned zase vtíravou hrou synkop. Spontánnost, s jakou se celá tato, po zvukové stránce téměř symfonicky rozkročená, skladba odvíjí, je přitom dokonale vyvážena smyslem pro logiku hudebního plynutí a formální vyváženost. Zásluhu na tom má hned pět, ve volném tempu plynoucích dílů, z nichž ten poslední, před závěrečnou nadoraz temperamentní apoteózou radosti, působí jako hymnus. Nahrávka tohoto díla je záznamem jeho premiéry z roku 2017.

 Dva Davidovy žalmy pro baryton a orchestr, z nichž je na tomto CD nahrán druhý č. 42, op. 22 „Jako laň dychtí po bystré vodě“ pochází z roku 2006. Skladatel ho komponoval po překonání kruté nemoci v návaznosti na zmíněnou Píseň vojína šílence a zhudebněnou latinskou svatodušní sekvenci Veni, sancte spiritus. Sám je komentoval takto: „Píseň vojína šílence končí otázkami: kdy, kdo a kde? Když padneme a naše síly nás opustí, jsme naprosto závislí na všem, co přichází. A přicházejí náhody, nebo výsledky našeho chtění? Nebýváme ušetřeni pochybností, můžeme však jen děkovat za každou novou šanci a věřit ve vyšší síly a spravedlnost.“ Skladatel svěřuje text žalmu barytonu (jinou barvu hlasu si vzhledem k textu, v němž se tak často opakují slova Po Bohu žízním, ani nedovedeme představit). Slyšíme proteplenou melodiku, obalovanou oscilujícími figurami dřev, prostými unisony, nádhernou partií horen (před závěrem) i rytmicky úsečnými okamžiky. Skladba zazněla poprvé roku 2007 v podání Romana Janála a Českého komorního orchestru pod taktovkou samotného autora.

 Contrabassiano – Koncert pro kontrabas a smyčcový orchestr, op. 29 z roku 2010 s pro autora typickým názvem Contrabassiano (vzpomeňme na názvy Clarinettino nebo Cornissimo) věnoval autor tomu, kdo mu v době, kdy ho postihla zákeřná nemoc, nejvíce pomohl – kontrabasistovi Jakubu Waldmannovi, otci interpreta této nahrávky. I zde se ukazuje, jak je autorovi koncertantní žánr blízký. V jednom tahu plynoucí hudba, členěná na tři části (Moderato, Cadenza, Allegro), se mu rozrůstá do překvapivé délky. Báječně vypointovaný úvod, v němž je rytmická linka kontrabasu střídavě hrána pizzicato a arco, vrůstá do „cellového“ cantabile, ideálně provázeného prosvětlenými akordy nebo unisonovými postupy orchrestru. Střední díl Moderata nás po motoricky sršaté partii hladí svou zpěvností. Mistrovský díl, který celé dílo vyvažuje, představuje atacca nastupující Cadenza, v němž se kontrabasové cantabile rozvíjí pod vysokou prodlevou a dráždivé rytmické partie prostupují úsečné orchestrální vsuvky, přičemž stále výrazněji vnímáme až jakousi furiantskou radost z virtuozity. Závěrečné Allegro s dlouhým chvějivým orchestrálním vstupem tuto rozsáhlou kompoziční kreaci skvěle zastřešuje. Zvlášť působivé okamžiky následují po ritardandovém ztišení, kdy nás kontrabas okouzluje zvláštním témbrem, kdy bodré téma vrůstá přímo do extatického rytmu, přerušovaného synkopickými nárazy orchestru a kdy se do koncertantnosti vkládá až dramatický nerv. Koncert zazněl poprvé v březnu roku 2012 v podání Jakuba Waldmanna a Jihočeské komorní filharmonie za řízení autora a tato nahrávka je záznamem jeho provedení v rámci Paseckých hudebních slavností z roku 2015.

 Sonáta pro violoncello a klavír „Romantica“, op. 4 z roku 1983 je tou autorovou mladou skladbou, o níž se sám autor svěřil, že mu hodně pomohla, když se probouzel z těžké nemoci. Vstupní věta začíná velmi něžnými melodickými návaly violoncella ve vysoké poloze, které jako by se sem zabloudily z jiného světa. I další rozvádění vstupního materiálu, prostoupené výraznými předěly, působí velmi emotivně, překvapuje umná stylizace vytvářející pocit, jako by hrálo více nástrojů. Allegro molto apasssionato se vstupní větou prudce kontrastuje. Zatěžkané rytmické partie střídá „nářek“ cella ve vysoké poloze, roztomile hravé partie (klavír) a hned zase úsečná tematika. Robustní akord klavíru v předposlední fázi uvádí zastřešující augmentaci, úplný závěr však zase patří jiskřivé rytmice. Skladba zazněla poprvé roku 1984 v podání Jiřího Bárty za klavírní spolupráce autora.

 Skladbu pro sólové violoncello s opět pro autora typickým názvem Violoncellianna, op. 32 vytvořil Kukal jako povinnou skladbu pro Mezinárodní hudební soutěž v oboru violoncello na Pražském jaru 2012. Jde o typický evolučně rozvíjený proud hudby, do níž se promítá nejen skladatelovo umění vytvořit jednotný celek, ale opět po něj tak typická vlastnost umět se radovat z hráčské virtuozity. Rozjíždějící se základní téma, stoupající do vyšších poloh, je postupně zatěžkáno elastickými vícehmaty a další oddíl se zvukově prosvětluje. Pociťujeme stále intenzivnější rytmický tah (zahuštěné pizzicato) a rozkoš z bleskových fi gurativních běhů. Závěr je orámován transformovaným návratem začátečního modelu.