Devět symfonických partitur Ludwiga van Beethovena (1770-1827) má pro další vývoj žánru zásadní význam a každý, kdo se po něm pustil do kompozice symfonie, musel na ně nějakým způsobem reagovat. Dlouho po skladatelově smrti byly považovány za nedostižný vrchol a například Robert Schumann byl přesvědčen, že je jimi vývoj symfonie uzavřen. Dnes, kdy můžeme přehlédnout celou romantickou a novoromantickou symfonickou tvorbu, soudíme již opatrněji, přesto však Beethovenovy symfonie zůstávají stále žhavě aktuální jako jeden z vrcholných projevů lidského ducha, k němuž se budeme vždy přibližovat jen s největší úctou. Jedna z největších poválečných dirigentských osobností, Paul Kletzki (1900-1973), se Beethovenovu odkazu věnoval systematicky a při svých pražských návštěvách v šedesátých letech vznikla pozoruhodná souborná nahrávka Beethovenových symfonií, která si pro svou svěžest, výrazovou hloubku i relativní technickou dokonalost zaslouží současnou reedici na moderních nosičích.