Na pořadu Křídlení se podílel v podstatě obdobný tvůrčí tým jako na Slunečních hodinách. Počínaje Synkopami, přes výtvarníky (především Borise Myslivečka a Josefa Šimka), technické a další spolupracovníky a samozřejmě básníkem a textařem Pavlem Vrbou konče.
V koncertní podobě Křídlení (v roce 1982) jsme stejně jako ve Slunečních hodinách používali zadní projekci, která měla podtrhnout textová sdělení, umocnit atmosféru hudebních ploch, a zároveň nám to umožnilo vytvářet i obrazové nálady prostřednictvím koláží diapozitivů, filmových dotáček a decentního, spíše divadelního svícení, aniž bychom museli uvažovat o pořízení nějakého šíleného světelného parku - v té době ostatně pro nás zcela nedostupného.

Co se týče hudební formy, bylo Křídlení pojato v podstatě obdobně jako Sluneční hodiny, tedy suita spojující čtrnáct skladeb do jednoho uzavřeného celku, ale ve výrazu, v aranžích, v určitých kompozičních postupech a ve zpěvu jsme se snažili to posunout trochu dál.

Dnes - s odstupem času - se mi líbí, že ten záměr nevyšel tak úplně přesně, jak jsme tehdy chtěli, a že tam zůstalo stále ještě hodně toho našeho "art rocku" a z různých nových vlivů (např. new wave) se tam vloudila jen občas nějaká zmenšená kvinta a dominantní zůstaly hlavně melodické nápady. Jednoznačně obrovským přínosem byl příchod famózního Miloše Makovského na post sólového kytaristy - byla to pro něj premiéra ve studiu i na LP desce.

Obsah textů byl tentokrát méně "filozofující" - vlastně srovnával lidské srdce s masoxovou kostkou vhozenou do vařící vody - života. Kvalita vývaru je pak přímo úměrná kvalitě duše/srdce…
(sleeve note Oldřich Veselý, 2001)