Classical Anniversary je nová řada určená pouze pro digitální prodej, čerpající z bohatého supraphonského archivu, jejímž hlavním cílem je představit našim zákazníkům díla autorů či interpretů klasickéhudby při příležitosti jejich významných výročí. Její první dva tituly jsou věnovány francouzskému autorovi Francisi Poulencovi, od jehož smrti uplyne 30. ledna 50 let.
Komentář k původní LP desce:
Duchovní hudba představitelů moderní hudby 20. století je polarizována dvěma odlišnými tendencemi, z nichž - zjednodušeně řečeno - první, výpravná, směřuje k velkolepým dramatickým koncepcím jako v díle Honeggerově, Stravinského nebo Schönberga, a druhá, skromnější, si klade za cíl službu původní náboženské myšlence, nehledající víc, než co nejvěrnější přetlumočení humanistického smyslu posvěcených slov, jež netransformována dosud promlouvají k člověku prostřednictvím pokorného, avšak moderně cítícího hudebníka. Takovým skladatelem byl Francis Poulenc (1899-1963), jenž své náboženské přesvědčení sám přirovnal k víře venkovského faráře. Taková je i jeho církevní hudba, oproštěná od všeho vnějšího a zůstávající navzdory své upřímné duchovnosti pevně na zemi. Poulencova hudební řeč je bytostně založena na melodii, jejíž modelace zásadně ovlivňuje formální výstavbu jeho děl, nejenom vokálních. Přesně formulování melodického tvaru v čistých, zřetelných liniích je slohovým znakem jeho zralých děl, jejichž další skladebné složky jsou tomuto principu podřízeny. Odtud pramení Poulencův příklon k homofonní faktuře, k jednoduchému jednohlasu a k harmonickému plánu jako k dokreslujícímu činiteli, podporujícímu vedoucí hlas. Polyfonnost možno v jeho díle spatřovat především v pasážích, v nichž se hlavní vokální linka, sledující co nejpůsobivější zvýraznění svěřené myšlenky, vzpíná a odděluje od harmonického základu, který setrvává v základní náladotvorné poloze, sjednocující a uhlazující formu, u Poulenca vždy elegantní a přehlednou. Tento způsob tvoření je nejkrásněji doložen v jeho sborech a capella, v nichž dává přednost vícesborovému členění, poskytujícímu širší možnosti barevných kombinací, jejichž paleta přináší škálu od matných, neurčitých souzvuků nejednou se současně zaznívající malou a velkou tónorodnou tercií přes opalizující, rafinovaně budovaná harmonická přediva až k dominujícím útvarům prostým a klasicky uměřeným.
Po období poválečného bouřliváctví nastává v Poulencově tvorbě obrat,který jej přivádí k znovuoživení víry, snad jako k záchytnému zdroji jistoty, posilované pohledem zpět - ke Gabrielovi Fauré, Charlesi Gounodovi, Rameauovi, Couperinovi a k celé milované plejádě hudebníků francouzské renesance. Jeho inspirace je poetická, poezii hledá v důsledně domýšleném textu, který, zhudebněn, nabývá větší přesvědčivosti. Rytmus slov koresponduje přesně s melodickou frází, pečlivá snaha o srozumitelnost je vysvětlením syllabického traktování vokálních partů a přirozeně písňového charakteru melodiky. Svou invencí podřizuje formě, vybrané co nejvhodněji pro zvolený účel. Ideální formou, v níž se Poulenc pohybuje se záviděníhodnou jistotou, je tvar klasického moteta; jeho styl jakoby se zhlédl v příbuzné architektuře doby Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV. Této formy bohatě využívá jeho Mše G dur pro čtyři smíšené sbory a capella z roku 1937, zhudebňující text pravidelného pětidílného mešního ordinaria. Poulencovo jediné mešní dílo je na rozdíl od jeho drsných, přísných sekvencí naplněno jasnými, až nemožně jemnými tóny bez stop jakékoli vnější okázalosti. Jednoduchý výraz působí zároveň stručností, skladba však nedosahuje výrazové intenzity jeho nejzávažnější církevníkompozice, jíž je Stabat Mater z roku 1950. Významnější jsou obě řady jeho samostaných motet, které rovněž přináší tato nahrávka. Moteta (II.) pro čas pokání (Motets pour un temps de pénitence) z roku 1939 jsou podobně jako mše psána pro čtyřikrát dělený smíšený sbor a capella. Svou technikou připomínají vícesborová díla de Vittoriova. Poulencovi se v nich podařilo vyjevit své pojetínáboženského mystéria, zde konkrétně Kristova umučení, mnohem věrohodněji - volí zřetelně zaujatěji prostředky posilující výrazové napětí, skryté v mementu obsahového sdělení. Pozdější Čtyři moteta (I.) pro čas vánoc (Les quatre Motets pour le temps de Noël) z roku 1952 jsou jejich protějškem, radostnou odpovědí. V kontextu Poulencovy tvorby působí spíše jak skladby příležitostné, což není na překážku, abychom i v nich mohli sledovat zralé mistrovství soudobé a zároveň přímo klasicky čisté vokální kompozice velkého francouzského mistra.
Pavel Skála