Komentář z původní LP DV 5677 z roku 1961:
Málokterý z mladých skladatelů se do soudobé české hudby zapsal hned svým prvým velkým dílem tak, jako to učinil Svatopluk Havelka (nar. 2. 5. 1925 ve Vrbici) Symfonií in B. Když se toto dílo poprvé ozvalo na jednom z novinkových koncertů Svazu československých skladatelů v prosinci 1956, nikdo by nebyl řekl, že autor měl do té doby za sebou kromě hudby filmové jen několik folklorizujících suit, hudbu taneční a písňové úpravy pro Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého. Jeho skladba upoutala nejen svěžestí bohaté a silné melodické invence či výtečným smyslem pro zvuk, ale i obdivuhodnou jistotou, s níž bylo dílo formálně koncipováno. Navíc tu pak Havelka přinesl další z typických dokladů o tom, jaké podněty nalezla mladá česká skladatelská generace ve velkolepých symfoniích Dimitrije Šostakoviče.
Je to v symfonii zřejmo již z celkového monumentálního obrysu díla. Třívětý celek trvá bezmála hodinu a přitom samotná prvá věta zabere celých dvacet sedm minut. Tento úvodní kolos je uvnitř symfonie vyvažován dvěma attacca na sebe navazujícími větami tak, že se zdá, jako by symfonie měla vlastně dva velké díly: větu prvou a obě věty závěrečné.
Expozice úvodní věty (Larga) přináší hned v prvém taktu myšlenkové zrno hlavního tématu: ozve se ve smyčcích chmurné, melancholické, nesoucí v sobě zárodek dějů tragických, uzavřené. Druhá myšlenka hlavního tématu, jasnějšího charakteru, naváže na smyčce ve flétnách a fagotech: je otevřená, směřující k neustálému řetězení. Celá expozice hlavního tématu je pak postavena na konfliktu obou prvků, jež jsou proti sobě vrhány ve svrchních a basových hlasech. Tato plocha neustále narůstá v jediné dramatické gradaci. Oba myšlenkové prvky tu ztrácejí svou počáteční měkkost a vyhrocují své úročné ostří.
Vedlejší téma, uvedené mezivětou, je ovlivněno písňovou lyrikou severovýchodní Moravy. Jeho ploch zachovává také třídílné členění: po kantabilní něze smyčců rozehrají střední díl střídavě hlasy lesního rohu, flétny, hoboje a fagotu. Závěrečné téma pak přichází s dozpěvem, jenž nezapírá svět tragickýách symfonií Mahlerových: osamocené trubky hrají akordickou ostře rytmizovanou melodii, která by mohla být tématem smutečního pochodu.
Od těchto tří myšlenkových jader přechází Havelka k mezivětě, v níž postupně klíčí budoucí konflikty: závěrečné téma se tu promění ve figuraci tanečního rázu (celesta), obě myšlenky hlavního tématu zní v sólových houslích. Orchestrální zvuk postupně narůstá k Allegru, k vlastnímu provedení.
Jeho dramaticky stavěné, prudce gradované dlouhodeché plochy se ženou kupředu s pravou symfonickou dynamikou. Nastoupí tanečně přetvořeným tématem závěrečným, jehož tvar tu má v sobě něco ze vzdorných zbojnických tanců. Rozloženo v klavíru, zvonkové hře, flétnách a pikole vytvoří rytmicky pulsující pozadí, na nemž se počne silnými tahy rýsovat vzrušená heroická kantiléna. Roste z lyriky písňového tématu vedlejšího (violoncella, corni). Pro obsahový průběh věty je důležité vyústění tohoto zpěvu do linie, v níž trubky rozvíjejí druhou myšlenku hlavního tématu: jejich jas, lesk, energická naléhavost jako by převzala poselství předchozí kantilény a nesla je ještě výš, dodávala mu vnitřního napětí a závažnosti. Myšlenky se tu znovu počnou vzrušeně seskupovat do dvou protikladných stran: z basových hlasů zaútočí prvá část hlavního tématu s neúprosnými, drtivými impulsy. Konflikt, který byl naznačen v expozici hlavního tématu, se tu rozrůstá do nevídané šíře i prudkosti, zasahuje celý myšlenkový svět, všechna témata, na nichž je věta postavena. Basové pásmo nabývá stále hrozivěji převahy, stále nezadržitelněji si podrobuje celou fakturu, stále ničivěji zasahuje myšlenky, spjaté se světem radosti, světla, lyriky. Na vrcholu se pak oba proudy do sebe zaklesnou tak, jako by z tohoto zápasu nemělo být východiska. Avšak v tomto dramaticky a zvukově nejvypjatějším okamžiku se ukáže síla Havelkova myšlení: skutečný vrchol a překonání vytvoří strhující kontrast, kterým po vybičovaném orchestrálním plénu otevře prudce pulsující šostakovičovské ostinato ve smyčcích slavnostní marciale: nad jeho energickým proudem se v trubkách a potom v lesních rozích zaskvěje vítězná síla myšlenky, s níž se posluchač poprvé seznámil jako s lyrickou písní. Je tu přetvořena v grandiózní pochodovou melodii heroické síly. Epilog podstatně zkrácené reprízy se vrací k úvodnímu Largu: dává převážit lyrice, celek věty uzavře odbíjející rytmus smutečního tématu závěrečného.
Po dramatických svárech této věty přicházejí obě věty závěrečné s hudbou jasných, přímočaře rýsovaných linií. Scherzo (Presto) píše Havelka jako člověk, vychutnávající s požitkem nástrojové barvy (v prvé myšlence sólový klarinet, v druhé flétna, klarinet a lesní roh) a těšící se z ničím nespoutaného muzicírování. Nezadržitelný spád, rytmické přesuny uvnitř jednolitých proudů tu vytvoří dravost klasických scherzových vět. Střední myšlenka s pastorálním hobojovým sólem připomene opět Havelkovu zakotvenost v české tradici.
Finální rondo (Allegro vivace) spojené se Scherzem attacca, rozezní unisono smyčců, v jehož průběhu se vyvine břeskné, energické, rytmicky útočné téma, k němuž se organicky řadí i vedlejší myšlenka. Je pochodového rázu, zpěvnější, avšak neméně robustní, svěží, barevně výrazná. Po stručném provedení zazní v sólovém klarinetu posmutnělá a lyrická myšlenka třetí. Jako by tu finální věta svým průběhem spojovala v prosvětlenějším obraze ohlasy oné útočnosti a zápasu o radost s lyrikou i energickým patosem, kterým je Havelkovo myšlení prostoupeno. V codě této věty vyvrcholí dílo slavnostně vystupňovaným zvukem k mocnému a efektnímu závěru.
Dr. Ivan Vojtěch
Pozn. Supraphonu:
14. února 2013 uplyne 35 let od úmrtí dirigenta Jindřicha Rohana