Komentář k původním LP albu DV 5888 z roku 1963:
Kdo by si činil předběžnou představu o Koncertu pro housle a orchestr Viktora Kalabise (nar. 1923) podle některé jeho starší skladby (například podle Divertimenta pro dechový kvintet nebo Suity pro hoboj a klavír), v živé konfrontaci nepostřehne žádných souvislostí. Cesta k osobitě vyhraněnému rukopisu nevedla u Kalabise vždy přímo, krok za krokem, nýbrž prověřováním poetiky v různých skladebně estetických kontextech, včetně úprav folklóru. Ať vezme v úvahu jakýkoliv podnět (třeba i dodekafonii, seriální hudbu), zdůrazňuje kontrolu citu, záruku spontánnosti a svěžesti každého inspiračního zdroje. Z tohoto zorného úhlu je třeba přistupovat ke Kalabisovu Koncertu pro housle a orchestr (1959).
S řezavou naléhavostí, jakou dosahuje orchestrální tutti vtrojnásobném forte a na akordech, složených ze sekund a tritónů, se otevírá 1. věta. Sólový nástroj vzápětí odpoví na tuto krutou výzvu energickou frází, patetickou a sebevědomou. Rozvíjející se forma upozorní na tradiční prostor, ve kterém proudí hudba výrazných emocí, z nichž ona vstupní pokaždé, jakmile je exponována, ovládne silová pole přílivu i odlivu energie. Vnucuje se neodbytně jako utkvělá myšlenka, teprve v závěru věty pozbývající takřka zlověstné naléhavosti.
Třídílná písňová forma věty volné má rozvitý a dramaticky vyhrocený střední úsek. Krajní části obsahují klidný dlouhodechý zpěv nad odměřenými kroky pikoly a hoboje. Prvních 12 tónů houslové kantilény postupně a bez opakování vyčerpává všech 12 tónů chromatické stupnice, avšak bez dalších důsledků. Kalabisovo hudební myšlení si nelze ani představit mimo oblast funkčního tonálního systému, byť by jej rozšiřoval sebesvobodněji.
Finální allegro vivace houslového koncertu poskytuje pro to příklad ještě názornější. Izde nástup koncertantního nástroje přináší dvanáctitónovou melodickou řadu, v třetím taktu dokonce harmonizovanou vícezvukem, složeným z prvních 7 tónů této řady. Ale už další melodicko-harmonický postupnaprosto vybočuje z principu Schönbergovy dodekafonie. Posloužila Kalabisovi výborně jako izolovaný prvek k expresívnímu podrržení a zaostření úporné hudební myšlenky, v této verzi se opakující až nasamém konci finále. Zde na ni navazuje osvobozující příval zvuků, završený návratem slavnostní a čiré varianty "zlověstného" motivu z úvodu k větě první. Kalabisův houslový koncert, dnes užs úspěchem uváděný i v zahraničí, postrádá obvyklou sólovou kadenci. Možná proto, že ji vlastně ani nepotřebuje. Při vší symfoničnosti je dílem tak houslistickým, že part koncertantního nástroje jako by dostatečně suploval samostatnou kadenci. I to je ostatně svědectvím jeho hodnoty, za niž byl odměněn v jubilejní soutěži Svazu čs. skladatelů k 15. výročí osvobození Československa.
Koncert pro klavír a orchestr Lubora Bárty (nar. 1928), který se vypjal nad okolní průměr skladatelské přehlídky 1960, zastupuje další fázi autorova osobního uměleckého zrání. Zatím dospěl k nové syntéze, která by se dala opsat nejspíše slovy: stručnost a závažnost. Snad nejlepším dokladem Bártova zápasu o moderní kompoziční projev byla třívětá Sonáta pro klarinet a klavír (1958), skvěle řešící spojení dvou tak nesourodých nástrojů, jadrná ve zvuku, nabita dramatickou konfliktností.
Jeho Koncert pro klavír a orchestr stupňuje a rozmnožuje dosažené bohatství tvarů a prostředků směrem k nové zvukovosti. Lze-li opět zkoumat a zařazovat tento jev do širších souvislosti, jmenoval bych nejspíše Bélu Bartóka jako velmi vzdálený klasický vzor Bártova posledního úsilí. (Jinak ovšem tento příměr postrádá takřka opodstratnění). Úsilí o expresívní kolorit, smyslově ostrý, až dráždivý, jedinečný v drsnostech i v bizarní křehkosti. Bárta si však nehraje se zvukem a barvou. Nikde se aspoň nedá prokázat, že by "mluva" zvuků a témbrů nesouvisela úzce s vlastním tvůrčím procesem formování hudební myšlenky, obrazu, věty, celku. Nová zvuková realita klavírního koncertu vyvěrá organicky z rozvoje formy a její vnitřní dramaturgie. Bártovi ostatně není ani vlastní jistá rafinovanost velkých symfonických stylistů 20. století. Ani Stravinského, ani Webera, ani Bartóka, k němuž ve zvuku zřejmě inklinuje. Je mnohem "všednější" než oni. A také mnohem prostší.
Okamžitou pozornost musí vzbudit hned volnější prolog k 1. větě. S nárazy a ústupy trylkujících smyčců, do nichž se ve 4. taktu začleňuje tvrdý a úsečný motivek klavíru. Krásný efekt. Ale jak jednoduchý! Allegro molto s přísnými, znovu a znovu stupňovanými pasážemi klavíru s doprovodnými zdvihy dechů otevírá vlastní sonátovou formu. Není omezena postupným exponováním základního materiálu, ale narůstá mezi větami - jev u Bárty typický - se zárodky nebo úplně vyvinutými novými tématy, což jí dodává pestrosti, zajímavosti a dojmu invenční štědrosti. Volnou větu zahajuje osamocený klavír s převahou sekundových souzvuků, které v levé ruce provázejí nepravidelně rytmizované a protahované figurace. Neklid úsekuponěkud vyrovnává další postup basů. Velká dramatická gradace věty se rozvětvuje až do čtyř samostatných zvukových pásem. Po jejím vyčerpání se vrací tempo primo a s ním výchozí neklidná atmosféra. Finále Koncertu je uvedeno dlouhou vlnou orchestru a klavíru, který ji svádí ke generální pauze. Tato věta - u Bárty zase častý zjev - se snaží sjednotit tematický materiál vlastní, odvozený a reminiscenční (objevují se zde citace myšlenek z první a druhé věty). A buď se zde prostě střetává, anebo je zpracován v složitějších vztazích, například v kánonech. Větu a celý Koncert dovršuje poměrně dlouhá a nejednotná stretta. V prudkém spádu končí klavírní koncert Lubora Bárty, nesporný úspěch autora i celé současné české hudby.
Dr. Jaromír Paclt

Václav Snítil (nar. 1.3.1928 v Hradci Králové) je žákem Jaroslava Kociana a Jaroslava Pekelského. Je nejen znamenitým sekundistou Vlachova kvarteta, ale i vynikajícím sólistou. Věnuje rád a obětavě své umění soudobé hudbě as jeho jménem je spojena vynikající interpretace řady českých houslových koncertů našich žijících skladatelů (L. Bárta, Vl. Sommer, J. Srnka aj.). V jeho sólových výkonech se projevuje v tom nejlepším slova smyslu i jeho práce komorního hráče: ušlechnitlost tónu plného zpěvnosti, naprostá čistota, intonační a vysoce vyvinutý smysl pro slohovou stránku díla. Kalabisův koncert měl svou premiéruve Snítilově provedení 27. února 1961; byl proveden za spoluúčinkování Symfonického orchestru FOK a pod taktovkou Jindřicha Rohana.
(Ko)

Dagmar Baloghová, která dnes patří mezi naše přední mladé klavíristy, je absolventkou AMU, kde byla její učitelkou prof. Ilona Štěpánová-Kurzová. Baloghová koncertuje sólově i jako komorní hráčka už od svých šesti let. Svou muzikantskou pozornost věnuje dnes vedle romantiků a impresionistů především soudobé tvorbě a dosáhla v této oblasti vynikajících úspěchů. Připomeňme její výtečná provedení II. sonáty Ivana Řezáče, IV. sonáty Prokofjevovy a zejména provedení jeho II. klavírního koncertu. S velkým uměleckým ohlasem se setkaly také koncerty Dagmar Baloghové v zahraničí (Bulharsko, NSR, NDR a Polsko). Bártův klavírní koncert provedla poprvé 21. února 1961 v Praze za spoluúčinkování brněnské Státní filharmonie a pod taktovkou Martina Turnovského.
(Ko)