Komentář k původnímu LP z r. 1973:
Viktor Kalabis (narozen 27. 2. 1923)
Svým dosavadním dílem se vřadil mezi nejvýznamnější osobnosti soudobé české hudby. Již od I. symfonie se v jeho tvůrčí činností prohlubuje rozhodující prvek - úcta a pozornost k osudu člověka naší doby. Jeho II. symfonie - Pacis představuje umělecké zobrazení filosofického problému války a míru. Kalabis nikdy nepřemýšlel o "originalitě", jež se v tomto století stala často útočištěm pro slabé v profesionalismu a silné v drzosti. Ví, že je to cesta neplodná, což ostatně překrásně vyjádřil J. W. Goethe: "Originalita nestojí za mnoho, není-li ničím jiným než bláhovostí na vlastní pěst".
V Kalabisovi vyzrávají tóny s poselstvím úvah o člověku, jež jsou vyjádřeny v osobitém souladu se zákonitostmi umělecké formy. Kalabisova hudba je obsahová každým svým taktem. Je nabita vnitřním neokázalým napětím, jež je sdělováno s technickou vybroušeností a pulsem bezprostřednosti. Upíná se zejména na oblast tektoniky. Výstavbu svých skladeb ve smyslu prožití obsahu a využití prvků, jež mu jsou zdrojem intenzity, považuje za rozhodující. V tom je spřízněn s A. Honeggerem, jenž na adresu skladatelů, kteří na tuto tvůrčí zásadu zapomínají, pronesl slova: "Kdyby byli architekty svých domů, byli by dávno rozdrceni na kaši."
Svou III. symfonii Kalabis komponoval v období let 1970-1971. Věnoval ji svému příteli a dirigentovi A. Walterovi. Premiéra se konala 3. 3. 1972 v Praze.
Rozdělena do tří částí (obě krajní volné), říká mnoho o skladatelově tvůrčí i myslitelské fysiognomii. Neopouští zvyklosti sonátové formy, jež cítíme spíše jako výchozí bod pro uplatnění jejího živého ducha, jejich tématicko-hudebních kontrastů. III. symfonie inspiruje svou mimořádnou uceleností k meditacím o cestě člověka životem. V noblesně pojatém oblouku přináší tíseň a otázky (I. věta), dramatické konflikty (II. věta), a pochopení řádu života (III. věta). Zvláště působivá je závěrečná část. Nesena skupinou smyčcových nástrojů vytváří stále se rozvíjející árii, jež končí na tónu e. Autor svěřil flétnám a hobojům úlohu vést ušlechtilý spor o ideu celého díla, jež tak vyúsťuje do měkké, až nesmělé katharse. Přitakání životu, přírodě, lidem dodává tak smyslu III. symfonie ráz tiché pokory.

Jan Hanuš (narozen 2. 5. 1915)
"V této chvíli zklamat nesmíme. Necítíte ten opojný přímo pocit? Národ nás potřebuje, potřebuje naši práci a hrdě se ke svým umělcům hlásí. Není pouhé toto vědomí nejvyšším příkazem, abychom ze sebe vydali to nejlepší?" (Rytmus 10/1945-46, č. 1, s. 9). Jan Hanuš vstřebal do sebe a spoluvytvářel celou jednu etapu dějin české hudby a novodobého ujměleckého dění. Jeho dosavadní, bohatě členěné skladatelské dílo, je charakterizováno myšlenkovou závažností, smyslem pro slohovou vytříbenost, čistou formu a citovou uměřenost. V Hanušovi je bytostně zakotveno mravní přesvědčení, že hudba je poslání. V tom mu byl inspirujícím vzorem jeho učitel O. Jeremiáš. Je svým způsobem českou obdobou Rimského-Korsakova - doinstrumentoval a připravil k provedení scénická díla svých kolegů Víta Nejedlého (Tkalci) a Jar. Doubravy (Sen noci svatojánské). Umět znamená pro Hanuše poctivě pracovat, vracet se k dokončené skladbě, vybrušovat ji, být neustále soustředěný. Přesvědčivým obrazem tohoto stále planoucího vnitřního zápalu, této touhy vyjádřit se s nejvyšší možnou dokonalostí, jsou jeho partitury. Hanuš je především lyrik, jenž má dar obohatit svou citovou ušlechtilost o tóny dramatické.
Koncertantní hudbu pro violoncello, klavír, dechové a bicí nástroje op. 67, Hanuš komponoval v období let 1969-70. Skladbu věnoval J. Chuchrovi a J. Panenkovi. Oba nástroje vytvářejí jakýsi výrazový cantus firmus obou vět - violoncello v prvé částí kantabilní a piano ve druhé toccatově - motorický (je navíc využíváno i jako bicí nástroj). Skladatel nepracuje se zákonitostmi kontrastu pouze na principu dvou rozdílných hudebních ploch, ale dramatické děje se mu odvíjejí i uvnitř obou základních celků. S vrozenou citlivostí a smyslem pro soulad pracuje s aleatorikou a dalšími kompozičními technikami našeho věku.
Koncertantní hudba pro violoncello, klavír, dechové a bicí nástroje je bezesporu činem, něčím, co se dotýká hranic tvůrčí záhady. Chceme-li se přiblížit jejímu rozluštění, musíme tohoto Hanuše poslouchat.