Komentář k původnímu kompletu z r. 1972:
Rozhodne-li se skladatel psát velkou symfonickou formu, stojí před ním úkol z nejtěžších. Jeho úspěšné řešení předpokládá zázemí hluboké komplexní úvahy a vedle technicko-kompoziční jistoty také myšlenkovou zralost, spojenou s požadavkem vyhraněného tvůrčího názoru. Dnes více než kdy v minulosti stojí před skladatelem téměř bezbřehá řada možností při výběru prostředků, které přinesl dosavadní hudební vývoj. Tím není vyloučen autorův případný ryze experimentální přístup ke skladbě, daleko spíše však bude snahou nejenom soudobého skladatele dát dílu pevný a definitivní tvar. Oporou mu proto bude jeho předchozí tvorba, dílo symfonické se stane jejím vyvrcholením.
Společným jmenovatelem všech čtyř skladeb, které přináší toto album, je právě výše naznačený - a splněný - cíl. Od jejich dokončení a premiér neuplynula dlouhá doba, a přesto o nich můžeme hovořit již dnes jako o trvalém přínosu naší soudobé hudební tvorbě. Není mnoho skladeb, které tak rozhodným způsobem hned napoprvé zaujmou posluchače i kritiky - symfonická díla Lukášova, Feldova, Hlobilova a Kalabisova však mezi ně bezesporu patří. Okamžitý úspěch samozřejmě není spolehlivým měřítkem skutečné hodnoty - tu prověří teprve čas. V našem případě se však jedná o díla, která jsou vesměs plody osobní tvůrčí syntézy, k níž jejich autoři dospěli po předchozím závažném, umělecky vysoce odpovědném vývoji.