Iša Krejčí (1904-1968) v sobě po celý svůj život a tvůrčí konání nechal zápasit dvě múzy - skladatelskou a dirigentskou. Byl mnohostrannou osobností, jíž se splnil sen nejniternější - být jednou z vůdčích postav Národního divadla v Praze, když byl povolán na místo dramaturga. V osobním styku činil dojem až určité roztěkanosti. Soudit o něm takto by však bylo víc než povrchní a nespravedlivé. Iša Krejčí, jak ostatně do všech podrobností líčí Václav Holzknecht ve své monografii (Panton, Praha 1976), byl duchem věčného neklidu, neposednosti, tužeb a inspirací. Jako syn univerzitního profesora filosofie byl od mládí orientován směrem k hloubání o základních otázkách smyslu lidského života a jeho duchovních věcí. Krejčí přitom přímo prahl po vyrovnanosti a vyšších ideálech. Byl v tomto směru přímo protikladem soudobého zřetele k pozemským zájmům a hektičnosti. Jako umělec byl Iša Krejčí poután silným zájmem o neoklasicismus, úspornost a logiku hudební formy i průzračnost, jež dělá potíže orchestrům při ladění. Takové požadavky klade např. Mozart. Ostatně - dva póly charakterizují zhruba Krejčího tvorbu: krystaličnost Mozartova ražení a krása české hudební tvořivosti, ztělesněná v takové dokonalosti v lidové písni. A ještě jednu drahocennost nám Iša Krejčí odkázal - nefalšovanou radostnost a čistotu citů, což není v našem těžkomyslném století málo. Z jeho odkazu připomeňme čtyři symfonie, operu Pozdrvižení v Efesu, melodramatickou operu Antigona, pět kvartetů, orchestrální variace a serenády. Nejslavnější z nich psal v letech 1948-1950. Byla poprvé provedena dirigentem naší nahrávky Milošem Konvalinkou, jemuž také byla věnována v témže roce (1952) Fr. Stupkou v Olomouci a o dvě léta později Karlem Ančerlem s Českou filharmonií v Praze. Svůj oblíbený útvar kasaci tentokráte Iša Krejčí uplatnil v koncertním hávu. Je to hudba nádherné vyrovnanosti elementů, naivity a umělecké dokonalosti. Mozart, Dvořák a Suk našli v Krejčím skvělého pokračovatele! Ve střední větě třídílné skladby dýchající pohodou a štěstím, Krejčí cituje písně Pasačka a V našem městě Olomouci.

Hlas Viktora Kalabise (nar. 1923) zaznívá v české hudbě více než třicet let. Jeho hudební projev je etickou reflexí obecně humanistické existence. Budiž obdivován za to, že se cítí povolán zachránit hudbu s tonalitou. Ten muž napsal díla jasná a prostá jako dětská kresba či píseň, jeho symfonie jsou v našem životě také a především při předávání velkých lidských poselství. V jeho hudbě poznáváme vidění vzdělaného ducha, jenž jádro své osobnosti, svou podstatu ponechává vždy pro své dílo, jež jediné je mu opravdovým činem. Viktor Kalabis dobývá naší novodobé hudbě aspoň stopu nové půdy. A to není v dnešním rozlomu kultury na tvorbu akademickou a zábavnou málo. Viktor Kalabis začal v Praze studovat skladbu u Jar. Řídkého v roce 1942, od roku 1945 do 1948 byl posluchačem pražské konzervatoře u národního umělce Emila Hlobila, hudební fakultu AMU v Praze absolvoval v roce 1952 u J. Řídkého. Spolu s komposicí se Viktor Kalabis věnoval studiu hudební vědy a dirigování.
Mocně na něho zapůsobili P. Hindemith, P. Bartók, Boh. Martinů (čekal na něho jako vysněného pedagoga dva roky) a I. Stravinskij. Byla to výzva nové hudby - ne ovšem v jejím pouze technicistním hledačství, nýbrž v samé její nové podstatě. Dosavadní Kalabisova tvůrčí žeň, čítající 56 opusů klenoucí se nad společenskými i osobními disonancemi jako by byla "uměleckou pomstou za zkřivenosti života" (Fr. Schiller). Jeden rys vystupuje v bilanci Kalabisovy tvorby do popředí. Skladatele vzrušuje i znepokojuje nový přístup k řešení cyklické symfonické formy s překonáním magnetismu klasického sonátového půdorysu. Odtud tak výsostný zájem - navzdory bohatství žánrů komorních, písňových a koncertantních - o symfonii. Ta se Kalabisovi proměnila ve vděčné a zároveň věčné experimentující pole pro realizaci nových představ obsahově stavebných. Jako hudebník nenadřazuje ve svých pěti symfoniích některou z výrazových složek, uplatňuje je v dialektickém vztahu jako výsledek nového vidění světa. Kalabisově hudbě můžeme být nakloněni právě tehdy, pochopíme-li, že vyrůstá z těchto programových základů, které prosazují, aby život na naší zeměkouli byl lidsky důstojný a velký. Proto jej tak strhla Alice z knihy L. Carrolla, se světem jedince, jeho vztahem k druhým a k celku. Kalabis zvolil pro realizaci této inspirace volnější možnosti baletu (Baletní hudba pro velký orchestr "Dva světy" byla poprvé provedena na TNT 1982), aby v něm vyjádřil klima čistoty hlavní postavy, tajemství zvířat a hádanek při kontaktu s nimi. Tedy porozumět jim a tím chápat svět druhých. Dílo věnoval "dospělým dětem".