Komentář k původnímu LP z r. 1976:
Na půdě klasického komorního útvaru - dua pro housle a klavír - setkáváme se na této desce s díly tří významných komponistů české moderní hudby dvacátého století. Výběr vychází z určitých příbuzností tvůrčího záměru i ze spojitostí vnějších. Je například známo, že Pavel Bořkovec a Bohuslav Martínů se v třicátých letech sešli na umělecké základně hudební skupiny Mánesa; oba tehdy přijali a osobitě strávili prvky stylové orientace nového klasicismu a hudby Stravinského, Honeggera a jiných. Oba vrstvevníci, svědci a aktéři předválečného hudebního kvasu, se ocitli na sklonku třicátých let a v prvních letech válečných na jednom z vývojových průsečíků, kdy jejich hudební řeč prokázala snad víc než kdy jindy svou českou provenienci.
Pavel Bořkovec se v této době inspiruje Erbenovou sbírkou "Prostonárodní české písně a říkadla" a tvoří své nejznámější dílo - baletní pantomimu "Krysař". V řadě instrumentálních skladeb toho času se jeho dosud až příliš strohý, věcný hudební výraz postupně proměňoval a vyzrával do podoby sdělnější a citovější, i když stylový základ, příznačná stavebná dokonalost Bořkovcova, rytmická bohatost, osobitost invence samozřejmě zůstala. Dokumentuje to zejména Nonet, Concerto grosso a také třívětá Sonatina pro housle a klavír. Vznikla v roce 1942 v tvůrčí pohodě a oddechu po vypjaté práci na orchestrálním díle. Je technicky nenáročným dílkem se zajímavou osobitou stylizací klavírního partu, který přes svou jednoduchost a snadnou hratelnost přináší bohaté harmonické dění. Obdivujeme zde Bořkovcovu duchaplnou tvořivou hru s pro něj typickým tematickým materiálem, která trochu připomíná dřevorytovou kresbu. Skladba zní radostnou, optimistickou notou navzdory těžkým útrapám v nejhorším roce války.
Také Intermezzo Bohuslava Martinů, čtyři drobné skladby pro housle a klavír (1937), svým vznikem spadá do periody, kdy autor inspiračně výrazně čerpá z české lidové poezie a písně. Intermezzo bylo napsáno ve stejném roce jako kantáta Kytice a na jeho invenční svěžesti je to znát. Jak už název napovídá, je Intermezzo oddechovou miniaturou před kompozicí závažných a rozsáhlých děl v období těsně před okupací (Concerto grosso, Dvojkoncert). První věta je vzdáleným ohlasem lidové písně, lehce nahozeným v jasné nekomplikované harmonické lince. Druhá věta připomíná stylizaci zemitého tance, kratičké Lento se ozve jakoby intonací lidového chorálu, po němž attaca naváže brilantní radostné allegrové finále.
Při poslechu této houslové skladby si připomeňme, že Bohuslavu Martinů byl tento nástroj prvním už v šestém roce jeho života, že housle studoval na konzervatoři. Je zajímavé, že při státní zkoušce v roce 1911 poprvé neuspěl, nicméně už od roku 1914 byl druhým houslistou České filharmonie. Za 1. světové války působil jako učitel houslí v rodné Poličce.
Nedaleko odtud, v Lubné u Litomyšle, se narodil i autor třetí skladby této desky, skladatel Lubor Bárta (8.8.1928). Byl jedním ze slibných talentů naší mladé skladatelské generace; jeho život a umělecká dráha byly žel až příliš předčasně přervány v roce 1972, který je i letopočtem úmrtí Pavla Bořkovce.
Bárta studoval kompozici na AMU u prof. Jaroslava Řídkého (1948-1952), absolvoval Koncertem pro housle a orchestr. V jeho skladatelském odkazu převažují skladby koncertantní (koncert pro komorní orchestr, koncerty pro violu a orchestr a klavír s orchestrem) a komorní (dechový kvintet, klavírní trio, dvě sonáty pro klavír, dvě sonáty pro housle a klavír, klarinetová sonáta, dva smyčcové kvartety) a řada drobnějších klavírních prací.
II. sonáta pro housle a klavír Lubora Bárty byla napsána v roce 1959. Lze ji označit jako vysloveně programní; hudba, která tu zní, přináší obraz životního zápasu, hleldání, je to hudba napětí a sváru, ale i tragiky a katarze. Domýšlíme se, že jedním z podnětů byla smrt skladatelova otce. Formálně zachovává sonáta klasický čtyřvětý půdorys, který je ovšem podřízen obsahovému záměru. Tak druhá věta zastupuje rychlejší část scherzovou, která však nečekaně ústí po exponování energického tématu do diminuenda. Ozve-li se v závěru nad ostinátní basovou figurou - snad bezděčně - beethovenovské "Muss es sein", musíme tu tím více myslet na osud tvůrce. Těžištěm sonáty je bezpochyby třetí věta adagiová, vystavěná s naléhavostí své hlavní myšlenky do vrcholného melodického oblouku, "con crescente expressione", jak předepisuje autor. Závěrečná věta přináší v rychlém motorickém pohybu připomínku dřívějšího motivického materiálu, zejména citací hlavního tématu druhé věty.
Skladatel psal sonátu s představou jejího prvního i nynějšího interpreta, houslisty Václava Snítila, v jehož revizi také skladba vyšla tiskem. V nynějším nastudování je vzrušivá atmosféra a celá tragika Bártova díla umocněna i tím, že tvůrce a interpret byli blízkými přáteli a spolužáky.
Jaroslav Kasan