Komentář k původnímu LP z r. 1989:
František Benda (1709-1986) pocházel z rozvětveného českého muzikantského rodu, který měl své kořeny v severovýchodních Čechách. Stejně jako všichni jeho ostatní sourozenci, zdědil i František hudebnost nejen po otci, který se vedle tkalcovství věnoval hudbě, ale i po matce, jež pocházela z hudebnického rodu Brixiů. František byl ze svých sourozenců nejstarší. Již v rodných Benátkách nad Jizerou přišel do úzkého styku s hudbou, učil se na housle a vypomáhal otci při muzice. V devíti letech byl přijat jako diskantista v benediktinském klášteře na Starém Městě v Praze. Později se stal diskantistou v jezuitské koleji v Drážďanech, kde se zdokonalil ve hře na housle a violu. Roku 1723 začal studovat na jezuitském gymnasiu v Praze a zároveň tam zpíval jako altista. Ve čtrnácti letech se poprvé pokusil o hudební kompozici. Když při mutaci ztratil hlas, byl propuštěn, vrátil se domů do Benátek a dále se zdokonaloval ve hře na housle. Roku 1726 odešel definitivně z Čech, nejprve do Vídně, později do Varšavy, kde působil v jednom malém orchestru. Z Varšavy se vrátil do svého působiště z dětství - do Drážďan, kde se stal houslistou v královské kapele. Ale již roku 1733 přešel do kapely korunního prince Friedricha v Rupinu. Zde si ještě doplnil své kompoziční vzdělání u bratří Graunů a brzy si získal proslulost jako vynikající houslista, pedagog a skladatel houslových děl. Na jeho žádost dal roku 1742 král Friedrich Veliký přestěhovat Bendovy rodiče a sourozence do Rupinu. František tu učil na housle své bratry, Jana, Jiřího a Josefa, kteří se postupně všichni stali houslisty královské kapely. Sestru Annu vyškolil na výtečnou sopranistku.
V pruské královské kapele zůstal František Benda celý život, plných 53 let, nejprve jako první houslista, po smrti J. J. Grauna jako koncertní mistr. V prvních letech v Rupinu musel Benda nejen hrát na housle, ale každý večer také zpívat tenorové árie. Později podnikal čas od času koncertní cesty po Německu a navštěvoval také svého bratra Jiřího, který se mezitím stal dvorním kapelníkem v durynské Gotě a proslulým skladatelem. Dům Františka Bendy v Postupimi se stal střediskem jeho žáků a dostaveníčkem mnoha vynikajících umělců. Když jej roku 1772 navštívil Charles Burney, napsal o Bendovi ve svém hudebním cestopise toto: "Je to přívětivý, úslužný a vážný muž se skromností velkého génia. Hrál podivuhodné sólo z vlastní skladby, con sordino. Řekl, že již nemá dost síly v ruce, aby mohl hrát bez sordiny. Má již dlouho v prstech dnu; přesto jsou v jeho hře patrny zbytky dokonalé techniky, ačkoli se domnívám, že jeho hlavní předností byl spíše cit než síla. Jeho styl je neobyčejně zpěvný, v jeho skladbách by člověk sotva našel pasáže, které by nemohl zpívat lidský hlas. Jeho hra je procítěná a patetická v adagiu; chápu zcela, že jak mi bylo řečeno, i velcí hudebníci ji poslouchali se slzami v očích. Skladby tohoto mistra jsou skutečně osobité a krásné."
František Benda spojoval v sobě ve zvláštním vyvážení osobnost houslového virtuosa, pedagoga a skladatele. O jeho pedagogických schopnostech a úspěších se dochovalo mnoho svědectví. Mezi jeho žáky patřili nejen všichni bratři, ale i všichni jeho synové a mnoho dalších hudebníků. Všechna dobová svědectví - stejně jako Burney - vyzdvihují především Bendův smysl pro vroucí zpěvnost kantilény, což patřilo mezi nejvýraznější rysy jeho přednesu a odrazilo se i v jeho kompozicích.
Skladatelská tvorba Františka Bendy je téměř výlučně věnována houslím. Vedle několika symfonií se z ní dochovalo 21 koncertů, řada trií a duet. Zvláštní pozornost zasluhují Bendova houslová capriccia, soubor 101 etud s pedagogickým zaměřením, jež jako celek tvoří zajímavou houslovou školu své doby. Benda je psal původně pro své syny, používal je však i pro ostatní žáky a v tiscích a opisech to byla až do 19. století velmi vyhledávaná a ceněná pedagogická pomůcka. Centrum tvorby Františka Bendy však tvoří houslové sonáty, kterých se dochovalo celkem 157, většinou v opisech, jen nepatrný zlomek vyšel tiskem. U několika desítek z nich se dochoval kromě partů houslí a continua ještě tzv. "kolorovaný" hlas, který tvoří zajímavý doklad jak variačního umění autorova, tak i dobové provozovací praxe. Jako celek jsou houslové sonáty Františka Bendy dokladem stylového přerodu, kdy se barokní sloh pozvolna měnil v klasický. Je to patrno už na samotném rozvržení vět. Ackoliv se Benda úzce stýkal se všemi představiteli severoněmecké školy, jeho sonáty se v mnohém vymykají praxi, tehdy v ní obvyklé. Jen v některých sonátách používá Benda tehdy obvyklý sled vět: pomalu - rychle - rychleji. V řadě jiných už najdeme pořadí vět takové jako v klasicismu, totiž s volnou větou uprostřed. A není bez zajímavosti, že některé sonáty, které se dochovaly ve více opisech, mají pořadí vět pokaždé jiné, s volnou větou na začátku i ve středu. Kromě toho Benda nedodržoval ve všech větách jednotnou tóninu, přestože to bylo v severoněmecké škole obvyklé; střední věta je u něho často v tónině dominantní, subdominantní nebo paralelní mollové. Ostatně sama volba tónin je už charakteristická pro nový styl: proti zálibě baroka v mollových tóninách je ze 157 houslových sonát Bendových - jak uvádí F. Lorenz ve své knize Franz Benda und seine Nachkommen - plných 113 v durové tónině.
Houslové sonáty Františka Bendy mají ovšem i mnoho znaků předcházejícího období. Tak především stavba vět, většinou dvoudílná nebo třídílná, nepřináší ještě plné vyhranění dvou témat. Také stavebných principů sonátové věty, jak se v té době už vyhraňovaly v Itálii, Vídni a Mannheimu, Benda ještě nepoužívá. Na druhé straně u něho najdeme už řadu prvků skutečné tematické práce. Podobná stylová dvojlomnost je patrná i na vlastním charakteru témat: vedle témat ryze barokních, motorických či expresívních, objevíme už i témata směřující k oproštěné melodice a periodické stavbě. Navíc je pro něj příznačné, že ač sám výtečný virtuos, vyhýbal se samoúčelným efektním pasážím, i když jeho sonáty obsahují mnoho virtuózních prvků a po stránce hráčské techniky jsou často náročnější než jeho houslové koncerty.
To, co současníci cenili jako největší přínos Františka Bendy a v čem i dnes vidíme jeho osobitost, je zejména kantabilní, zpěvný styl volných vět. Výrazová intenzita těchto vět, jejich stavba a překrásně klenuté melodické oblouky vzbuzovaly už tehdy velkou pozornost a i dnes zůstávají jedním z nejcennějších rysů Bendových houslových sonát.
Zdeňka Pilková