Z obalu původní EP desky (8135 0094): Kolegové hudebníci si jich obou velice váží a proto je také často a rádi zvou ke spolupráci do nahrávacích studií: kytara Michala Pavlíčka či bicí souprava Jiřího Hrubeše zpestřuje mimo jiné základy pro LP desky rockových skupin Mahagon, Bohemia, JazzQ, ale také zpěváků Jany Kratochvílové, Evy Olmerové a mnoha dalších. Jen ve dvojici doprovázeli po dva roky Janu Koubkovou jako její Horký dech a společně s ní připravili také Janino první gramofonové album. V současné době sice oba věnují své nejlepší síly Pražskému výběru, nicméně neváhají vyšetřit čas i pro občasné experimentování jen ve dvoučlenném tandemu, který nabízí neohraničené pole pro hledání nových barev, zvuků, ale především melodických i rytmických neobvyklostí.

Oba jsouvýhonky pražského amatérského rockového podhoubí. Michal Pavlíček (nar. 1956) sbíral první zkušenosti v jazzrockové skupině Expanze, která podle jeho vlastních slov znamenala velký a zásadní přínos pro celý jeho další umělecký vývoj. Dva roky pak působil v Bohemii; po jejím rozchodu se však opět vrátil do mezitím obnovené Expanze II, kde se brzy stal vedoucí skladatelskou osobností. Tady se také setkal s bubeníkem Jiřím Hrubešem (nar. 1958) a společně pak odešli i do skupiny Mahagon, Když v roce 1980 došlo k obnovení Pražského výběru, orientovaného nyní na novou vlnu, v základním kádru kapely se opět setkáváme jak s Hrubešem, tak také s Pavlíčkem - ten se navíc podílí nejen na vypracování nové umělecké koncepce skupiny, ale autorsky zabezpečuje zhruba polovinu jejíhopůvodního repertoáru.

Skladbu Tváří v tvář si možná ještě leckdo pamatuje právě s koncertů Jany Koubkové, kde uplatnila jako instrumentální vložka mezi zpívanými čísly. Šestiminutové dílko je hudební exhibicí vycházející z nepřeslechnutelného rockového zázemí, v němž velice brzy rozpoznáme, co oba hudebníci skutečně umějí. Je to v podstatě živá nahrávka s dlouhým kytarovým sólem, k němuž Pavlíček dodatečně playbackem doplnil ještě kytarové akordy a basovou linku - využil k tomu nástroje Gibson SG Standard, napojeného na kytarový minisyntezátor Electro Harmonix a Boss Chorus. Za povšimnutí stojí také část jeho sóla, kterou hraje pravou rukou až za kobylku za současného vibrata ruky levé, znalci jistě ocení i cobhamovskou hru Hrubeše na dva velké bubny.

Druhá strana desky nabízí dvoudílný titul s názvem Variace na PavBeš (rozuměj Pavlíček-Hrubeš), který je ve srovnání s předchozí skladbou daleko propracovanější a ve větší míře také využívá playbackových pasáží. Tato mozaika se zvláštní, tajemnou a místy až orientálně
laděnou náladou je dokladem hledání a experimentování Pavlíčka-skladatele, toužícího objevovat neznámé hudební pevniny. Vrstvení jednotlivých kytarových linek je prostřídáno mysticky znějícím vokálem, na němž se vedle obou instrumentalistů podílí i hostující Michael Kocáb, který na této desce umělecky spolupracoval. Ony podivné náladotvorné a ne právě srozumitelné zvuky vznikly technickým procesem, když slovo "vandolína" bylo po natočení obráceno a pomocí věčné smyčky i precizního časového dělení zakomponováno do nahrávky jako neobvyklý gag.Téměř kosmické zvuky nad sugestivně se opakující basovou linkou vyloudil Michal Pavlíček z kytary hrou smyčcem. Krátká druhá část skladby využívá zvukomalebného čarování pomocí trylků, vyluzovaných devíti playbackovými kytarami.

Zodpovědět jednoznačně otázku, kam se hudba této dvojice a především skladby Michala Pavlíčka řadí, jen s pomocí známých termínů, není právě jednoduché, jako nejvýstižnější se nabízí kategorie fúze, do níž hudební publicista včleňuje spojení prvků jazzu, rocku, nové vlny a třeba i soudobé hudby vážné. Všechny tyto hudební proudy se na dosavadní Pavlíčkově hudební cestě skutečně potkávaly, vzájemně prolínaly a ovlivňovaly, až - doplněny razantními Hrubešovými bicími - splynuly v hudbě, která je plná muzikantské dovednosti, živého temperamentu, ale také humoru, a která navíc provokuje k popuštění uzdy posluchačovy fantazie, aniž by předem jednoznačně určovala směr jejího pohybu. V hudbě dvou muzikantů, kteří stále ještě stojí nezaslouženě skromně v pozadí, ač svým uměním patří mezi naši absolutní špičku. (Sleeve-note Stanislav Titzl, 1982)