Z komentáře v bookletu CD vydaného v roce 1983:
Úchvatný poetický text středověké sekvence Stabat Mater, připisovaný většinou italskému právníku a později mnichu řádu sv. Františka, Jacobovi de Benedictis, zvanému podle rodiště Jacopone da Todi (kolem 1230 - 1306), inspiroval nepřehlednou řadu hudebních skladatelů k vytvoření děl, jež někdy patří k vrcholům jejich tvorby. Z nejznámějších jmen uveďme Josquina Desprez, G. P . Palestrinu, G.Tartiniho, A.Scarlattiho, G. B. Pergolesiho, J. Haydna, G. Rossiniho, G.Verdiho, K. Szymanowského a K. Pendereckého, z našich skladatelů J. B. Foerstra a F. Musila.
Můžeme se jen domýšlet, co podnítilo k zhudebnění latinských tercin liturgického textu Antonína Dvořáka, a proč zvolil právě koncept, který jej dost odlišuje od zhudebnění jiných: byloto asi ono směřování "od tmy k světlu", ono pozdější Straussovské "Tod und Verklärung", hlásící se však už i v symfonických dílech vrcholného klasicismu, zejména u L. v. Beethovena. Počáteční stav bolesti a utrpení prochází postupnými katharsemi až ke konečnému vyjasněnému, nadějeplnému výhledu. Proto tu nacházíme po obrazech trýznivé kalvárské vize i tóny útěšné, konejšivé, s pevnými dvořákovskými rytmy téměř tanečními a pochodovými.
Rok 1875 byl jedním z nejplodnějších v Dvořákově životě: přinesl dokončení opery Tvrdé palice, smyčcový kvintet G dur, prvou čtveřici Moravských dvojzpěvů, klavírní trio B dur, kouzelnou smyčcovou serenádu E dur, klavírní kvartet D dur, symfonii F dur a pětiaktovou velkou operu Vandu. Nevíme, proč se Dvořákova tvorba hned od počátkuroku 1876 začíná obestírat rysy melancholie, počínaje klavírním triem g moll, kvartetem E dur (ale pohybujícím se z velké části v tóninách měkkých) a dospívá až k tónům tragiky v náčrtu Stabat Mater (únor - květen 1876). Těžko to můžeme přičíst jen úmrtí dva dny staré dcerušky Josefy v září 1875, vždyť synek Otakar zdárně prospíval a byla naděje na nový rodinný přírůstek. Skutečně také Dvořák odložil dokončenou skicu Stabat Mater a v létě 1876 vytvořil další dva cykly Moravských dvojzpěvů, cyklus Večerních písní na Hálka a klavírní koncert g moll; po jeho dokončení setéměř přesně rok po narození první dcerušky narodila další, Růženka. Dvořákova tvořivost se opět rozbíhá naplno: kromě drobnějších věcí vznikají opera Šelma sedlák a Symfonické variace op. 78 (původně op. 28, totéž číslo, jež původně neslo Stabat Mater).
A tu zasahují skladatele nové rány: 13. srpna 1877 umírá Růženka, 8. září, právě na skladatelovy narozeniny, půlčtvrta roku starý Otakar. Manželé Dvořákovi jsou náhle bezdětní.
Skladatel se chápe odložené skici a se znásobenou citovou intenzitou prochází znovu onou cestou "od tmy k světlu". Během října a prvé polovice listopadu 1877 píše a dokončuje orchestrální partituru díla, v jehož tragice i konečném niterném optimismu všelidském nechává rozplývat svůj bol osobní.
Dvořák netušil, že tu napsal dílo, které mu pakzajistilo trvalý a zásadní úspěch ve světě anglosaském, tak jako Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance prorážely jeho cestu ve světě německém. Necelé tři roky po pražské premiéře (23. 12. 1880) dochází k provedení v Londýně (10. 3. 1883) a úspěch je tak mimořádný, že jej lze srovnávat jen s úspěchy Händlovými a Haydnovými: Dvořák je zván na příští rok k osobnímu řízení repríz a odtud počínají jeho další a další anglické zájezdy a objednávky nových děl. Tiskem vydal dílo Simrock v Berlíně už v r. 1881, nakladatelství mu však přidělilo z komerčních důvodů opusové číslo 58. Kritické vydání v souboru Dvořákova díla vyšlo v r. 1958.
Dvořák dělí celý text do deseti hudebních čísel; každé z nich má pevnou hudební formu a vyhraněný individuální obsah. Nejrozsáhlejšíje hned úvodní část, zhudebňující čtyři terciny předlohy: tiše vzhůru se klenoucí tóny fis následované chromatickým sestupem zpět kreslí v sinavém osvětlení obraz Ukřižovaného, sbor se jen šeptem, útržkovitě odvažuje vyslovit celou strnulou hrůzu okamžiku. Sólový kvartet druhého čísla, zhudebňující rovněž čtyři terciny předlohy, je přemítavou diskusí, odrážející lidský pohled na obraz čísla prvního. Třetí číslo, zhudebňující už jen jedinou tercinu (stejně jako čísla 5., 7. a 10.) je obřadným smutečním pochodem. Ve čtvrtém čísle kontrastuje vzrušená prosba basového sóla s andělsky křišťálovým vstupem ženského sboru "Sancta Mater....".
Sborové číslo páté, v plynulém pohybu a převážně jasných harmoniích je jako slib radostného snášení všeho utrpení při pohledu na kalvárský výjev. Šesté číslo, střídající sólový tenor s mužským sborem, je lidově prostým přístupem venkovských chasníků, toužících podílet se na vyjádření oddanosti Matce i Synovi. Jako neskonale jímavá barokní malůvka ve venkovském kostelíčku působí sborové číslo sedmé, "Virgo virginum...".
V následujícím čísle, duetu sopránu s tenorem, se překládají a na sebe navazují drobné, ale vznosné oblouky v nekončícím sledu. Händelovsky vykročí následující altové sólo "Inflammatus...", a po něm se objeví - v jiné instrumentaci - připomínka, že všichni jsme smrtelní: ale smrt není tak zlá jakoumírání; závěrečné Amen, připomínající staré mistry českého baroka a předjímající pozdější strohá Amen janáčkovská, zaplavuje vše radostným jasem naděje. Händelovská velikost, široké a pastózní tahy vyznačují Dvořákovo Stabat jako dílo, v němž ožila tradice českého hudebního baroka, prostšího než bylo baroko německé nebo italské, ale neméně vášnivé ve výraze, hluboké v citu a monumentální ve svém patosu.
Wolfgang Sawallisch (nar. 1923 v Mnichově) studoval nejprve klavír u Wolfa Ruoffa a teprve později dirigování na mnichovské Vysoké hudební škole, kde byl jeho profesorem Josef Haas. Dirigentskou dráhu začal v roce 1947 v Augsburku, od roku 1953 působil v Cáchách, odkud se přes Wiesbaden a Kolín nad Rýnem vrátil do rodného Mnichova, kde dnes řídí jako generální hudební ředitela současně intendant Státní operu. Sawallische jsme v Praze poprvé u pultu České filharmonie poznali na Pražském jaru 1958 a od té doby byl hostem našeho festivalu ještě sedmkrát. Mezitím bylvšak rovněž hostem orchestru Česká filharmonie a poznali jsme jej dokonce i jako klavíristu v sonátovém partnerství s Josefem Sukem. Sawallisch, jeden z nejvýznamnějších operních dirigentů dneška a přítel i obdivovatel české hudby si při provádění velkých oratorních a kantátových děl doslova zamiloval Pražský filharmonický sbor (pozval jej dokonce v roce 1964 do milánské Scaly k několikaprovedením Wagnerova Lohengrina), takže se u nás obzvlášť rád vrací k spolupráci s Českou filharmonií, i s jejím sborem. Jeho návštěvy na Pražském jaru v minulých letech, kdy řídil Beethovenovu Devátou a Dvořákovo dílo Svatební košile, jsou toho výmluvným dokladem. Stabat Mater je tedy důsledným a logickým pokračováním řady Sawallischových vrcholných uměleckých kreací v této sféře.
Jarmil Burghauser, 1983

Poznámka Supraphonu, 26.2. 2013
V pátek ve věku 89 let zemřel ve svém domě v Grassau na jihu Bavorska přední německý dirigent a pianista Wolfgang Sawallisch. Oznámila to dnes podle agentury AP Bavorská státní opera.