Dirigent Zdeněk Košler (25. března 1928 Praha – 2. července 1995) patří k nejvýznamnějším osobnostem českého hudebního světa.
Pocházel z muzikantského prostředí, měl fenomenální paměť a dokonalý sluch.
Spolupracoval s významnými hudebními tělesy v Čechách i na Slovensku, jeho umění ale bylo známé i za hranicemi - hostoval v Berlíně i ve Vídeňské státní opeře.
Velké popularitě se těšil i v Japonsku.
Česká filharmonie pod jeho taktovkou odehrála mnoho a mnoho koncertů doma i v cizině.
Jako dirigent se do umělecké historie zapsal i velkým počtem vynikajících nahrávek, které obohacují klasický repertoár.
Některé z nich Vám přinášíme u příležitosti výročí jeho narození před 85. lety

Komentář k původní LP 1 10 2076 z r. 1975:
Dramaturgický záměr sloučit na jedné gramofonové desce skladby Niccolo Paganiniho (1782-1840) a jeho českého současníka, obdivovatele i soupeře Josefa Slavíka (1806-1833) má své historické i osudové opodstatnění a jediná zachovaná věta Slavíkova houslového koncertu a moll není jen přídavkem, který má doplnit na předepsaný počet drážky dlouhohrající desky. Obě díla patří k sobě tak, jako Paganiniho výrok na Slavíkův náhrobek na vyšehradském hřbitově" "Quand vous jouez, le monde tremble..." (Svět se chvěje, když hrajete). Mohlo se mladičkému českému umělci dostat většího uznání a vyznamenání, než taková veřejná pochvala z úst nejslavnějšího houslisty té doby? Ale i kdyby to byl jen vymyšlený romantický příběh, svědčil by o tom, že Slavíkovo umění bylo ve své době hodnoceno nejvyššími měřítky a že mladý kantorský synek z podbrdských Jinců byl snad opravdu jediný, kdo mohl vážně soutěžit s největším italským mistrem smyčce.
Paganini byl ovšem první a největší. Zázračný talent, který se narodil právě do doby, která přinesla dosud nevídaný kult virtuozity a virtuosů (o jeho vystupňování se Paganini sám nejvíce zasloužil) a která mu dala slávu, pocty i bohatství, jaké předtím žádný hudební umělec nedosáhl. Fenomenální schopnosti, pro něž neexistovaly hranice, leda jen k tomu, aby je vždy znovu překračoval a posouval tam, kam dosud žádný smrtelník nedosáhl. Do Paganiniho zjevu vyústil celý dosavadní vývoj italské houslové virtuozity reprezentovaný jmény Corelliho, Viottiho a Tartiniho a dosáhl zde svého absolutního vrcholu. Velký Janovan přispěl k rozvoji houslové techniky a houslové hry vůbec jako nikdo jiný před ním ani po něm a ve své geniální sbírce 24 capriccií op. 1 vytvořil dílo, které je dodnes Novým zákonem umění houslové hry.
Kdo jiný mohl Paganinimu napsat skladby, které by odpovídaly jeho svrchovanému umění, než on sám? A tak vedle Paganiniho houslisty znají dějiny hudby i Paganiniho skladatele. Jeho hodnocení není snadné. Byl současníkem Beethovenovým a první generace romantiků, ale byl příliš jednostranně orientován na svůj nástroj a na potřeby své koncertní činnosti, než aby mohl vytvořit dílo srovnatelné jako celek s odkazem umělců, jejichž tvůrčí východisko bylo úplně jiné. Jistěže je v jeho tvorbě mnoho poplatného průměrnému dobovému vkusu, na mnoha místech cítíme, že prvotním cílem byla nástrojová okázalost, virtuózní efekt či vyřešení některého technického problému. Na druhé straně však je nutno přiznat, že Paganiniho umělecký projev je originální, značně nezávislý na soudobé hudební produkci, že vyniká zdravou hudebností, založenou často na italských lidových nápěvech i úctyhodnou melodickou invenci. Není to náhoda, že některé Paganiniho skladby inspirovaly jiné velké umělce jako byli Schumann, Liszt a Brahms k vytvoření závažných děl a že jejich síla prozařuje až téměř do naší současnosti (Rachmaninov, Yssaye Casella, Blacher).
Tyto znaky má i I. houslový koncert op. 6. Původně byl psán v Es dur a Paganini jej hrával na houslích přeladěných o půltón výše, takže hrál v pohodlném D dur a jeho nástroj zářil nad orchestrálním doprovodem. Je to typicky virtuózní koncert se všemi svými přednostmi i nedostatky, ale za to že si - na rozdíl od většiny podobných skladeb velké dobové produkce - uchoval životnost a oblibu houslistů i obecenstva, děkuje nejen oslnivé brilanci sólového partu, ale v neposlední řadě i obsahově zajímavé hudbě, která dodnes strhuje svým jižním temperamentem a belcantovou zpěvností a ve volné větě zaujme dokonce i citovou vroucností, kterou bychom ve skladbě tohoto druhu ani nehledali. A tak má dílo zajištěno pevné místo v repertoáru světových houslistů hned vedle slavných houslových koncertů romantických, neboť jeho autor dokázal přidat k obvyklé virtuózní manýře i velký kus poctivého a prožitého umění, vytrysklého z nejkrásnějších částí spektra jeho složité duše.


Lidský osud Josefa Slavíka (1806-1833) dojímá ještě dnes svou tragikou, neboť předčasná smrt přervala na samém začátku nejslibnější kariéru velkého houslisty. Právě tak jako celý jeho život i uměcká dráha, zůstalo torzem i Slavíkovo dílo a z nevelkého počtu skladeb se ještě mnohé nenávratně ztratilo. Z toho, co nám zůstalo, lze soudit, že Slavík sice nebyl pronikavý tvůrčí talent první velikosti, ale že poměrně rychlý vývoj a umělecké zrání, které je možno zachytit v posloupnosti jeho skladeb, přece jen slibovalo dosažení vysokých cílů srovnatelných s jeho domácími současníky, k nimž se charakterem své hudby hlásí.
I pro něj však byla hlavní pohnutkou tvorby vlastní virtuozní kariéra, a proto jsou jeho skladby přímo přeplněny technickými obtížemi, takže si po této stránce v ničem nezadají s kompozicemi Niccolo Paganiniho. Nejvíce to platí o I. houslovém koncertu fis moll z roku 1823, který byl uměním italského houslisty přímo ovlivněn a to nejen ve virtuózní saazbě sólového partu, ale i hudebně, což je u skladby sedmnáctiletého posluchače konzervatoře celkem pochopitelné. Známá skutečnost, že Slavíkův učitel, slavný houslista a pedagog Vilém Pixis, toto dílo odmítl jako nehratelné, ukazuje, že i Slavík dokázal posunout tehdejší hranice možností houslové hry hodně za průměr v té době běžný. Dílu, z něhož se zachovala jen úvodní věta, chybí výrazněji rozvinutý melodický živel. Je cele dosti jednostranně zaměřeno na virtuózně stylizované pasáže většinou dvojhmatové, skoky, flažolety a ostatní ukázky vrcholné houslové techniky, a to do té míry, že je narušena rovnováha a nutný kontrast hudebních ploch.
Důležité je, že 2. Slavíkův koncert a moll z roku 1832 je již dikčně mnohem samostatnější a také invenčně bohatší a vyváženější. Ačkoliv se z díla zachoval pouze part sólových houslí, poznáme, že jeho autor za krátkou dobu umělecky velice vyspěl a značně vytříbil svou kompoziční techniku. K smutnému osudu českého houslisty patří to, že i z této skladby se zachovala pouze úvodní část. Její uměleckou hodnotu rozpoznal František Ondříček a doplnil k sólovému hlasu klavírní doprovod, který později Pavel Dědeček instrumentoval. Citlivá a slohově adekvátní úprava umožňuje dnes provádění tohoto díla, které patří ve svém oboru k nejlepším českým skladbám předsmetanovské doby a je trvalou připomínkou českého umělce, který se přes své mládí významně zapsal do dějin našeho hudebního umění.
Jaroslav Holeček