Dirigent Zdeněk Košler (25. března 1928 Praha – 2. července 1995) patří k nejvýznamnějším osobnostem českého hudebního světa.
Pocházel z muzikantského prostředí, měl fenomenální paměť a dokonalý sluch.
Spolupracoval s významnými hudebními tělesy v Čechách i na Slovensku, jeho umění ale bylo známé i za hranicemi - hostoval v Berlíně i ve Vídeňské státní opeře.
Velké popularitě se těšil i v Japonsku.
Česká filharmonie pod jeho taktovkou odehrála mnoho a mnoho koncertů doma i v cizině.
Jako dirigent se do umělecké historie zapsal i velkým počtem vynikajících nahrávek, které obohacují klasický repertoár.
Některé z nich Vám přinášíme u příležitosti výročí jeho narození před 85. lety


Komentář k původní LP 1110 3404 z roku 1984:
Kompozičně reprezentují Chausson a Roussel ve francouzské hudební kultuře dva zcela odlišné světy: Chausson "tradiční" školu Franckovu, která představovala quasiněmecký proud ve francouzské hudbě, především v uplatňování polyfonie a motivicko-tematické práce, Roussel impresionismus, třebaže se nestal výrazným představitelem tohoto typicky francouzského uměleckého směru do té míry, jako jeho slavnější vrstevníci Debussy a Ravel. Žádná ze skladeb, které přináší tato nahrávka, nepatří k nejznámějším z tvorby svých autorů, jsou však pro ně stejně jako pro odlišnost jimi reprezentovaných slohů více než charakteristické.
Kromě Francka a Wagnera neodolal Ernest Chausson (1855-1899) zvl. ve svých posledních dílech ani Debussyho vlivu, i když se mu nikdy nepodařilo dosáhnout jasnosti a přehlednosti, kterou se vyznačovaly kompozice jeho mladšího přítele a chráněnce. Symfonie b moll, op. 20 vznikla okolo roku 1890. Celkový typ této Chaussonovy Symfonie vykazuje výrazné wagnerovské znaky, zvl. v těžce expresivní melodice (hlavní téma I. věty)., obrovské instrumentaci se silným zastoupením žesťové skupiny a především hustou prokomponovaností partitury a způsobem práce s tématy. Oblast hlavního tématu, exponovaného většinou v žestích, je zpracována převážně polyfonně, naproti tomu oblast vedlejšího tématu (v dur a melodicky kantabilnějšího) přece jen nezapře francouzský původ svého autora: struktura zpracování je z velké části homofonní, partitura je v těchto místech jednodušší, instrumentace s převahou smyčců a dřev působí vylehčeněji a spíše anticipuje impresionistický styl. II. věta se vyznačuje wagnerovskou harmonií a až brucknerovskou délkou témat. Chaussonovým vlastním přínosem je časté opakování kratičkých melodických figur v sólových dřevech. Finální III. věta opakuje zvláštní svár mezi groteskně vylehčeným světlem a zachmuřenou tragikou. Instrumentace je v úvodu nejprůhlednější, zvl. exponováním hlavního tématu III. věty v sólech dřev, jinak se však i tato část výrazově vyznačuje stálým, stupňovaným napětím. Jako nejzajímavější se jeví smírně působící závěrečná plocha, která přináší nové zpracování hlavního tématu I. věty společně s tématem věty třetí.
Ve srovnání s citově exponovaným a kompozičně náročným dílem Chaussonovým představuje druhá skladba této nahrávky, Rousselova Pavoučí hostina (Le festin de l'araignée) zcela odlišnou sféru: původně vylehčenou komedii "ze života hmyzu" s ironicky pojatým pohřebním závěrem. Albert Roussel (1869-1937) zkomponoval tento jednoaktový balet-pantomimu na libreto G. de Voisinse podle Frabreho Entomologických vzpomínek v roce 1912. Hudbu k Pavoučí hostině autor později upravil pro koncertní provedení v podobě jakési suity, dal ji však přiléhavější označení - symfonické fragmenty. Skladba skutečně působí jako komplex složený z řady fragmentárních ploch, kontrastujících především tempem a pohybem, na druhé straně vnitřně spojených groteskním charakterem a jakousi autorskou objektivizující distancí od námětu. Kompozičně je dílo sjednoceno stejným úvodem a závěrem, melodií ve flétnovém sólu, které poprvé zazní v Preludiu a vrací se ve finální scéně. Jednotlivé části výstižně vyjadřují typ scénické hudby; pro ještě větší názornost jsou v partituře označeny podle výstupů z původního baletu-pantomimy.
Jedním z nejdůležitějších kompozičních znaků této skladby je témbrová instrumentace, upomínající na M. Ravel, zvl. v častém exponování krátkých sólových úryvků ve dřevech a v harfových glisandech, avšak ve srovnání s Ravelovou instrumentací je tato partitura značně řidší. Instrumentace zde zjevně slouží také jako charakteristika scénické akce a jednotlivých "hmyzových osob".
Eliška Holubová