Byl jednou jeden král a ten měl tři syny... tak by mohlo začínat povídání o Jaromíru Vejvodovi (28. 3. 1902 - 13. 11. 1988), nekorunovaném králi české dechovky. Zbraslavský rodák pocházel z muzikantského rodu - otec i děd byli kapelníky. Po návratu z vojny převzal kapelnickou taktovku po svém otci. Nejprve se uplatňoval jako výkonný hudebník (hrál na housle a na křídlovku), posléze začal komponovat. Během svého života napsal kolem osmi desítek skladeb. Hned jako první v roce 1927 polku, která ho proslavila po celém světě. Nejprve ji nazval Modřanská a s textem Vaška Zemana se vydala za posluchačskou přízní pod názvem Škoda lásky. Skladba vyšla v roce 1934 tiskem, o pět let později se dostala do Ameriky a během války obletěla doslova celý svět. Existuje v desítkách různých verzí a pod nejrůznějšími názvy. Mnoho národů vydává tuto skladbu za svou vlastní a zjištění, že jde o kompozici českého skladatele, je pro ně velkým překvapením. Mimochodem, v repertoáru ji měl i orchestr Glenn Millera, během války ji Američané použili pro nábor do válečného námořnictva pod sloganem Hére Comes To Navy. Nejznámější je však ve světě pod názvy Beer Barrel Polka, Roll Out The Barrel respektive Rosamunde, ve Francii ji znají jako Frida oum papa, ve Švédsku coby Ut i naturen, v Dánsku se zpívá jako Dags för en polka, ve Finsku pod titulem Hvor er min kone, v Maďarsku zní její název Sej-haj Rozi... A tak bychom mohli pokračovat.
K nedožitým devadesátým narozeninám Jaromíra Vejvody vznikla z podnětu jeho synů Jaromíra (1936), Jiřího (1941) a Josefa (1945) Nová Vejvodova kapela, a dirigentské taktovky se ujal nejmladší ze synů Josef, jeden z předních československých jazzových hudebníků. Díky této aktivitě vznikla deska, která nás sugestivně vtahuje do svébytného světa Jaromíra Vejvody, plného specifické melodie, rytmu a dymamiky.
A co k tomuto kompletu dodávají synové?
Jaromír Vejvoda: "Táta nikdy nechtěl dělat muziku pro umění, vždycky mu šlo o to, aby byla pro lidi. Měl obrovskou radost, když lidé jeho písničky hráli, když si je zpívali nebo pískali. To byla pro něj ta největší odměna."
Jiří Vejvoda: "Táta si mnohých skladeb, které napsal, vážil po muzikantské stránce víc než polky Škoda lásky. Ale vždycky říkal, že tu "slávu" udělali téhle písni lidé. Že ji vzali za svou, že jim pomáhala zapomenout na útrapy války. Vžycky hovořil o shodě šťastných okolností..."
Josef Vejvoda: "Když mi bylo dvanáct, hrál jsem v tátově dechovce na malý buben. Už tehdy Vejvoda hrál Vejvodu. Při natáčení tátových skladeb jsem se snažil, aby z nich byla cítit radost, kterou do nich otec vložil."