Komentář k původní LP 1013 2305 z r. 1978:
Karel Vacek má v české populární hudbě vskutku mimořádné postavení. Prožil více než půl století jejího vývoje v nejtěsnějším styku s podněty i vlivy, které ji formovaly. Narodil se 21. 3. 1902 - v době kdy taneční i salónní kapely vyhrávaly jako poslední šlágr sezóny Vačkářův valčík "Sen lásky", ale dosud marně hledaly lidové taneční skladby s českými texty. Jako osmiletý poslouchal tatínkové vyprávění o práci v továrně na ozvučené válečky pro tehdejší hrací stroje, předchůdce dnešních hudebních automatů. O čtyři roky později už jako učeň stahoval železnou roletu v obchodě, kde se prodávaly gramofonové desky. O vyhlášení první světové války se dověděl v branické zahradní restauraci, kde jako benjamínek vypomáhal na malý bubínek v orchestříčku při nedělní zábavě. Válečná nouze jej z Prahy odvála do Vysokého Veselí u Nového Bydžova. Tady se z malého "Pražáčka" stal zkušený hráč na řadu nástrojů, který pomáhal živit maminku výtěžky svého úsčinkování s vesnickými muzikanty - od dueta s diatonickou harfou (tradičním nástrojem v kraji, odkud čeští harfeníci odjížděli na Balkán, do carského Ruska i na Dálný Východ) - až po slavné placmuziky, na nichž byly na programu i Smetanovy operní předehry. Prodělal více než pět let u vojenské hudby a začal svou skladatelskou dráhu komponováním pochodů; vydal se na dobrodružnou cestu za cirkusem do Francie a skončil tam jako kapelník v české restauraci na Mezinárodní výstavě dekortivního umění. Tam také poprvé uslyšel jazzový orchestr a sladěný trojhlas tria saxofonů jej okouzlil. K této hudbě se dostal po intermezzu v orchestru pražského kina Lucerna: v epoše němého filmu představovaly orchestry v biografech významnoou složku naší hudební kultury. Na sklonku 20. let zakotvil v souboru, který si v pronikání moderní taneční hudby u nás získal historický význam: u R. A. Dvorského a jeho Melody Boys. V druhé polovině 30. let byl členem jazzového orchestru Jaroslava Ježka. Za války stál v čele vlastního orchestru, kombinujícího koncertní salónní repertoár se swingovými tanečními melodiemi i lidovými polkami a valčíky. Jako rozhlasový a studiový zpěvák patřil v průběhu třicátých a čtyřicátých let k těm nejvyhledávanějším. To vše se, více nebo méně, zrcadlí ve Vackově činnosti skladatelské. Rozvíjela se v kontaktu s dobovým šlágrem, trampskou písničkou, ale především v oblasti lidové polky a valčíku, v níž se Vacek stal nejvýraznějším tvůrcem stylu i představitelem toho nejhodnotnějšího, co v této sféře vzniklo. V uznání jeho celoživotního díla mu byl r. 1973 udělen titul zasloužilého umělce.
Tato deska, vydávaná krátce po Vackových dovršených petasedmdesátinách, připomíná na historických nahrávkách dobu i atmosféru, v níž jeho skladatelská i interpretační práce dosahovala největší intenzity. Až na dva poslední snímky jde o nahrávky z období třicátých let, které mělo klíčový význam pro další osudy naší populární hudby a jehož mnohé podněty - byť uplatňující se tehdy za deformujícího tlaku soukroměpodnikatelského šlágrového průmyslu - zasahují svým dosahem i do dnešní doby.
Vackovým prvním velkým úspěchem (a také prvním velkým úspěchem, jehož český šlágr dosáhl ve světovém měřítku) byla Cikánka. Její forma i hudební tvar vycházejí z tehdejší módy tanga, nejobecněji přijímaného z tehdejších "moderních" tanců a také v podstatě jediného, o který se domácí skladatelé tehdy ve větší míře pokoušeli. Textový námět vytryskl ze vzpomínky na písničku, kterou zpívávala Vackova maminka: je tu tedy i návaznost na lidový zpěvní repertoár z počátku století. Cikánka pochází z první série nahrávek, které pro značku Ultraphon pořídil orchestr R. A. Dvorského; prodalo se jí tehdy přes 100 000 (v oné době u nás nevídaný rekord) a její úspěch pomohl Ultraphonu překonat kritické hospodářské obtíže v období krize zostřené ještě konkurenčním tlakem zahraničních koncernů. Cikánka se stala úspěšným šlágrem nejen v Evropě, ale i v Anglii a v Americe. Ve Spojených státech byla podle údajů tamní autorské společnosti r. 1933 provedena 12 732 krát a stala se tam nejčastěji hranou skladbou českého autora.
Walz "Táboráku, plápolej", rovněž z ranných trampských Dvorského nahrávek pro Ultraphon, se svou reprodukcí hlásí ke stylu tehdy oblíbených trampských písní. Osadní sbory a sborečky vytvořily tehdy typ mužského komorního sborového zpěvu, který byl blízký i Dvorského Melody boys: společným vzorem jim byla americká vokální skupina Revellers. Vacek měl pro sborový zpěv zvláště dobrou dispozici ve svém tenoru, sice nepřílišné razence, ale poměrně velikého rozsahu. Mohl tak podle potřeby převzít jak nejnižší, tak i nejvyšší hlas tehdy obvyklé tříhlasé sazby, což v některých případech usnadňovalo plynulé vedení hlasů.
Z prostředí trampských osad vyšel i Vackův mnohaletý partner Oldřich Kovář, povoláním typograf a později sólista opery Národního divadla, nezapomenutelný Vašek z Prodané nevěsty. Kovář s Vackem vytvořili vynikající pěvecké duo, jehož výkony zaznamenaly v historii české taneční a operetní písně i lidovky skutečnou epochu. Počet snímků, které spolu nazpívali pro gramofonovou společnost Ultraphon, jde do stovek. Na některých jsou uváděni pod vlastními jmény, jinde se skrývají pod anonymním označením "Ultraphon duo". Na své výkony se pečlivě připravovali, studovali frázování, dech i přednesové nuance s pečlivostí, jaká byla tehdy při nahrávání populární hudby vzácná. Kritický pozorovatel, který se probírá záplavou operetních melodií i dobových šlágrů v jejich podání, se možná někdy neubrání myšlence, že taková péče by si byla někdy zasloužila lepší materiál. Ale pro oba zpěváky byla práce na denním šlágru stejně odpovědným úkolem jako uplatnění v hudbě zcela jiného druhu. Z osmi snímků, obsažených na této desce, dýchá ještě dnes radost z prostého a přímočarého projevu - zejména ve stejně laděných radostných Vackových polkách a pochodových písničkách.
Jediný snímek orchestru Jaroslava Ježka se vymyká svým stylovým zaměřením z celkového rámce této desky. Je však nezbytnou připomínkou muzikantské všestrannosti Karla Vacka jako trumpetisty, který dokázal ve své době hrát jazz se stejnou chutí jako lidové polky a valčíky. Jeho krátké trumpetové sólo upoutá z odstupu čtyřiceti let především svým tónem, který má u nás tehdy ještě nepříliš obvyklou vřelost a otevřenost skutečných jazzových sólistů.
Dva snímky "Jazzového orchestru Ultraphonu" na druhé straně desky představují Karla Vacka v úloze studiového hráče a zpěváka. Termín "Jazzorchestr" je tu nutno brát v dobovém smyslu, který s dnešním (nebo i s ježkovským) pojetím jazzu nemá pranic společného. V obou případech šlo o soubor zkušených hudebníků z různých těles, které Ultraphon používal v nahrávacím studiu podle potřeby a v různých sestavách. Houslista a dirigent Antonín Drábek patřil k významným postavám naší taneční hudby třicátých a čtyřicátých let. Zejména snímek "Tydli tydli tydlita" ukazuje, že soubory pod jeho vedením dokázaly hrát polkový repertoár s chutí a rytmickou svěžestí, která dodnes neztratila působivost. Pamětníci vzpomínají, že Vacek byl jako studiový hráč velmi oblíben i vyhledáván nejenom pro profesionální spolehlivost, ale také pro nakažlivou muzikantskou jiskru, již dovedl své spoluhráče strhnout.
Jiného charakteru byl soubor bývalého vojenského hráče na křídlovku Antonína Balšánka. Tady ustupovala rytmická údernost uhlazenějšímu "šramlovému" rázu. Díky pravidelným rozhlasovým relacím však soubor patřil k nejoblíbenějším a nejposlouchanějším orchestrům a v šíření šlágrové produkce hrál mimořádně významnou úlohu. Karel Vacek s ním účinkoval pouze při rozhlasovém vystoupení jako zpěvák v duetu s Jindrou Mlejnkem. Mlejnek, pěvecký samouk robustního a znělého hlasu, byl zcela jiným typem než kultivovaný Oldřich Kovář, ale jeho duo s Vackem bylo díky rozhlasovým pořadům tak populární, že bez něho by byl obraz naší tehdejší populární hudby neúplný.
Poslední dva snímky dělí od předcházejících nahrávek zhruba tři desetiletí. Ukazují, v jaké podobě žijí Vackovy písničky a skladby dnes. Mnohé z nich doslova zlidověly, staly se součástí živého společenského zpěvu a zůstávají základní osou repertoáru dechových orchestrů, které i dnes představují významnou složku naší hudební kultury. Není divu, že k nim nalézají novou cestu i zpěváci zcela odlišného zaměření, které s nimi spojuje právě jejich lidovost - tak, jak to ukazuje závěrečný snímek, Vackova "Šumařinka" v podání Waldemara Matušky.
Jako výkonný hudebník a především jako skladatel přinesl zasloužilý umělec Karel Vacek naší populární hudbě vklad, jehož platnost trvá. Reedice jeho původních nahrávek není jen historickým dokumentem nebo sentimentálním dárkem pro pamětníky, ani jen zaslouženou připomínkou celoživotního díla. Většina těch, kdo si tuto desku koupí, ji prostě přijme jako hudbu, kterou si ráda poslechne. A to bylo i původním posláním Vackových písniček i jeho muzicírování.
Lubomír Dorůžka