Komentář k původní LP DV 10209/SV 9017 z r. 1966:
Již více než půl století září na obloze zábavné a populární hudby česká hvězda první jasnosti - Julius Fučík, který bývá právem srovnáván s Johannem Straussem a stejně právem nazýván králem pochodů. Jeho hudba strhuje živelnými rytmy a plnokrevnými melodiemi nejširší masy posluchačů na celém světě. Jak ukazují světové statistiky, sledující veřejná provedení hudebních děl, patří Julius Fučík mezi nejhranější světové autory. Věnoval velkou část své tvorby dechovému orchestru. Však to také byly vojenské dechové kapely, které na přelomu 19. a 20. století slavily dobu největšího rozkvětu. Žádná větší událost ve městě se bez nich neobešla. Veřejné slavnosti, důležitá výročí, státní svátky, svatby i pohřby, přehlídky i obvyklé nedělní promenády "na korze" nebo v místním parku, byly prostě nemyslitelné bez břeskného a rytmicky pevného doprovodu dechové kapely.
Hudba vojenských kapel se vyvinula vlastně z vojenských signálů, udávaných nejčastěji trubkou. Královští trubači požívali kdysi snad v každé zemi zvláštních výsad; vždyť trubka mívala hlavní slovo stejně před útokem jako při slavnostních fanfárách na středověkých trunajích. Později bývaly vojenské orchestry pýchou každého pluku a často spolu soupeřily o prvenství v přízni obecenstva. Výborný orchestr předpokládá ovšem především výborného dirigenta. Tím lépe, když je tento dirigent sám úspěšným skladatelem. Obojí se šťastně spojilo ve jméně našeho autora populární hudby Julia Fučíka.
Julius Fučík se narodil v Praze 18. července 1872 jako syn studnaře. Otcovskému řemeslu nezůstal věrný, od mládí mu totiž učarovala hudba. Ve dvanácti letech se pustil do jejího studia na konzervatoři. Začal fagotem a skončil ve skladatelské třídě Antonína Dvořáka. Po zdařilém absolutoriu si musel nejdříve odbýt vojenskou službu ve Vídni. Pak nastoupil jako první fagotista v pražském německém divadle a později v symofnickém orchestru Národopisné výstavy. Byl také členem Českého dechového tria.
Roku 1895 odešel - jako mnoho jiných hudebníků - do světa "na zkušenou". V národním divadle v Záhřebu dostal místo prvního fagotisty a rok nato se stal městským kapelníkem v charvátském Sisku. Později byl jmenován vojenským kapelníkem a v této funkci působil v Subotici a Sarajevě. Roku 1900 odchází jako vojenský kapelník do Budapešti.
Po deseti letech se Julius Fučík vrací do vlasti jako kapelník 92. pěšího pluku v Terezíně. Neklidná krev ho však žene po třech letech opět do jiného kouta světa, tentokráte do Berlína, kde se chystá k uskutečnění dalekosáhlých plánů jako hudební nakladatel. Světová válka znamenala ovšem čáru přes rozpočet. Fučík se jejího konce a osvobození své vlasti nedožil; zemřel 25. září 1916 po nešťastné operaci. Podle svého přání byl převezen do Prahy a pohřben na Vinohradském hřbitově. Je spřízněn s národním hrdinou Juliem Fučíkem (byl totiž jeho strýcem).
Fučíkova tvorba je velkým přínosem v oblasti české populární hudby na přelomu století. Po stránce formální navazuje na bohatou vídeňskou tradici, uplatňuje však důsledně český ráz v hudebním výrazu. Vojenskému dechovému orchestru rozumí Fučík jako málokterý skladatel té doby a dovede brilantně využít všech odstínů instrumentační palety. Julius Fučík zkusil štěstí v různých žánrech (např. v operetě, chrámové hudbě aj.), dosáhl však daleko většího úspěchu svými drobnějšími díly.
Z nich mají nejpronikavější význam právě ty skladby, které jsou nahrány na naší gramofonové desce. Florentinský pochod je typ jakési vzletné "pochodové básně", v niž se hojně pracuje se základním jásavým tématem, které nabývá v průběhu skladby rozmanité a mnohotvárné podoby. V orchestrální předehře Marinarella vytvořil Fučík takzvanou směsovou ouverturu, v níž se setkáváme s osobitými melodiemi, které patří dodnes k nejznámějším tématům české populární hudby. Obdobně je tomu i ve slavném pochodu Vstup gladiátorů, který se výrazně odlišuje od dobové produkce užitkové hudby především celkovým monumentálním vyzněním. Ve valčíku Zimní bouře se setkáváme s typem tzv. "číslového valčíku", jenž vznikl nikoli bez vlivu vídeňského, leč v melodice je výrazně a typicky český. K těmto významným Fučíkovým dílům se důstojně řadí také pochody Hercegovac, Il soldato a Sempre avanti.
Dušan Pazdílek