Z komentáře k původnímu LP 1 41 0111 z roku 1968:
Jak vznikla myšlenka nahrávat na barokních varhanách v Československu
Prvním impulsem byl film nazvaný "Československé varhany", který byl uveden v našich kinech poprvé před sedmi lety. Byl to svým způsobem průkopnický čin režiséra Zdeňka Hrubce, který u nás předvedl výtvarnou stránku našich varhan, z nichž převážnou část tvořily vzácné staré nástroje. Jeho pokračováním byla fotografická publikace téhož autora "Varhany v Československu", k níž jsem napsal text a jež má vyjít v nejbližších letech. Není náhodou, že i zde největší počet fotografií je věnován našim barokním varhanám. Tím byla jejich výtvarná stránka zachycena dosti vyčerpávajícím způsobem a zbývalo tedy jen uvést v širší známost jejich nádherný zvuk.
Výběr nástrojů pro nahrávání nebyl lehký. Zatím jsou na čtyřech dlouhohrajících deskách zachyceny varhany z Čech, Moravy a Slovenska. Z toho pouze slovenská deska dostatečnou měrou reprezentuje současný stav starých nástrojů, zvukově zajímavých a schopných nahrávání. Moravské varhany si rozhodně ještě zasluhují další desku, v Čechách byla již třetí nahrána a ještě bude věnována pozornost pražským varhanám, zatím opomenutým vzhledem k již uskutečněným nahrávkám z Týnského chrámu a z kostela u sv. Mikuláše. Cyklus je tedy věnován barokním varhanám a je vzácným dokumentem jejich specificky krásného zvuku.
Nutno podotknout, že stav těchto starých nástrojů není v žádném případě dokonalý. Je ovšem podstatný rozdíl v tom, nahrává-li se proto, aby se nástroj zachytil ve své historické podobě, nebo jde-li o dokonalé provedení skladby a případně i o to, aby se co nejlépe uplatnil její interpret.
Předem jsme tedy počítali (jak tomu je i u podobných snímků v cizině) s menšími závadami, jež jsou u starých varhan, pokud nejsou dokonale rekonstruovány, neodstranitelné. Je to v prvé řadě hlučný chod kláves a mechanické traktury, dále výkyvy v ladění a částečná nevyrovnanost v intonaci. S těmito nedostatky se musí posluchač smířit, pokud to nebude dokonce po delším poslechu považovat za přirozený zjev, dodávající zvuku těchto varhan zvláštního půvabu. Výběr skladeb vhodných pro nahrávání, jímž jsem byl pověřen, byl omezen několika hledisky: předně šlo o to vybrat skladby z přibližně téže doby, z jaké nástroje pocházely. Tedy skladby barokní a případně raně klasické. Dále jsem vědomě eliminoval dílo J. S. Bacha, jehož skladby by se sice na několika nástrojích u nás daly nahrát, ale vzhledem k vyčerpávajícímu počtu desek domácích i zahraničních z děl tohoto autora jsem považoval za vhodné věnovat raději pozornost jeho předchůdcům a současníkům. Také zde nejsou díla českých barokních a klasických mistrů, s nimiž počítám při nahrávkách na pražských varhanách. Téměř všichni tito skladatelé totiž žili v Praze a často hráli na nástrojích zachovaných podnes v pražských kostelích. Dále bylo nutno rezignovat na celou francouzskou a španělskou literaturu barokního a rokokového období. České a slovenské varhany totiž vůbec nemají jazýčkové rejstříky, které jsou zcela nezbytnou podmínkou stylové reprodukce těchto románských mistrů. Ale i s tímto omezením soudím, že se posluchač obeznámí s řadou skladeb jen zřídka hraných a majících navíc zvukový kolorit doby, ve které vznikly. Podstatnou překážkou pro nahrávání našich starých varhan bylo konečně to, že většina z nich má v manuálu a v pedálu tak zvanou krátkou oktávu, to znamená, že zde v basu zní pouze tóny C D E F G A B H, a navíc ještě má pedál často pouze 12 znějících tónů. Jen velké nástroje byly v našem století rekonstruovány a doplněny na chromatický rozsah nejhlubší oktávy; na nich bylo možno nahrát díla, jež nutně tuto úpravu vyžadují (kláštěr Teplá, Týn nad Vltavou, Olomouc - Sv. Mořic). U ostatních bylo proto třeba pečlivého výběru skladeb a často i drobných úprav (hrát některé partie o okrávu výš), aby nebyl výběr podstatně omezen. Nejde zde tedy o antologii evropské barokní a klasické hudby, i když jsem dbal o to, aby nejvýraznější skladatelé těchto epoch byli zastoupeni aspoň jedním dílem.
Jiří Reinberger