Václav Kučera (nar. 1929) vyrostl a vystudoval v poválečných letech a jeho tvorba od prvních samostatných krůčků patří naší době. Studoval na moskevské konzervatoři hudební vědu a skladbu u Vissariona Šabalina. Po návratu domů v druhé polovině padesátých let napsal nejprve dva folklórně inspirované balety, písně a další skladby. V souvislosti s jeho kontakty s novým sovětským skladatelským mládím, usilujícím o nové slohové obzory, a s poznáním nových výbojů západoevropských i polských a jugoslávských, je v jeho další tvorbě patrný příklon ke zdůraznění výrazovosti a bezprostřední působivosti. Dramata pro nonet, která tu uvádíme, jsou prvním vykročením na této cestě. Po nich následovala barevně, dynamicky a rytmicky hýřivá Symfonie a expresionisticky koncentrovaný, především k barevnému a rytmickému účinku zaměřený komorní cyklus Protesty pro housle, klavír a tympány (1963).
Dramata pro nonet z roku 1961 jsou čtyřvěté cyklické komorní dílo, charakterizující v jednotlivých větách různé typy dramatického umění. První věta, Tragedie, Lento con passione, je založena na hutné výrazově vypjaté polyfonii; skladatel zde bohatě těží i z barevných možností nonetu. Druhá věta, Komedie, Giocoso, přináší schercózní hudbu, jejíž názvuky na groteskně pokřivenou valčíkovou intonaci nám vzdáleně připomenou svět některých tanečních vět symfonií Dmitrije Šostakoviče. Třetí věta, Pantomima, Molto andante, hraje v celkovém rozvrhu díla úlohu pomalé části. Závěr tvoří výrazově a dynamicky nejvypjatější věta, Drama, jejíž dravý a kontrastů plný hudební proud plyne v tempu Molto Allegro.
Další dva autoři našeho výběru působí v Brně. Josef Berg (nar. 1927) studoval skladbu na brněnské konzervatoři u Viléma Petrželky. Jeho tvůrčí začátky jsou spojeny s úspěchy v oblasti užité písňové a programní tvorby, typické pro začátek padesátých let, jakož i s inspiracemi v moravském folklóru. Koncem padesátých let se zejména ve své komorn í tvorbě soustředil k zdůrazňování barevné a rytmické složky hudebního výrazu. Po Sextetu pro harfu, klavír a smyčcový kvartet (1959) dosáhl pozoruhodného úspěchu v tomto směru zejména jeho Nonet pro dvě harfy, klavír, cembalo, zvonkovou hru, vibrafon, xylofon a bicí nástroje (1962). Skladba má pět vět velmi kontrastního obsahového založení. Všem z nich je společná výrazná barevná a rytmická fantazie; autor v některých větách (např. v první) pracuje dodekafonickou technikou; neužívá ji však důsledně. První věta je založena na protikladu mezi barokně působícím allegrovým proudem cembala a drtivými úsečnými vpády ostatních nástrojů, jež dodávají celému hudebnímu obrazu vzrušený neklid. Druhá věta vtipně využívá souhry dvou harf. Třetí věta přináší vzrušenou hudbu s plným barevným využitím celého aparátu. Úvodní tóny zvonů jí dodávají slavnostní náladu. Je plná střídání barev, má vtipné rytmické pointy a místy až exoticky laděnou melodiku. Její polyfonie nakonec zajímavě vyústí až k použití prvků jazzové melodiky a rytmiky, ovšem v podobě nanejvýš koncentrované a stylizované. Rovněž čtvrtá, volná věta, má polyfonickou fakturu; vyrůstá v jediné široké gradační vlně se vzrušeným vrcholem. Poslední pátá věta přináší po široké gradaci a utišení zajímavý závěr: do ztišených, jakoby ze světa Haydnova či Mozartova vypůjčených klidných jednoduchých akordů klavíru několikrát zazní zlověstný, výhrůžný vír bicích nástrojů. Ryze zvukovými žánrovými prostředky je tu podáno metaforicky umělecké svědectví o rozpornosti dnešního světa. Touto náladou nejistoty dílo končí.
Zdeněk Pololáník (nar. 1935) je pozoruhodným talentem mladé brněnské skladatelské generace. V posledních letech doslova chrlí jedno zajímavé dílo za druhým. Sotva byla provedena jeho první symfonie, přihlásil se už s další. Jeho instrumentální skladby nejrůznějších oborů svědčí o silném talentu, kořenícím pevně v rodné moravské půdě. Dědictví tvorby Janáčkovy a Bohuslava Martinů se jeví v jeho tvorbě výraznou invencí, hutná polyfonická faktura jeho skladeb prozrazuje i dobrou znalost slohu Hindemithova. Těmto vzorům jsou nejblíže Pololáníkovy Variace pro varhany a klavír, op. 1, z konce padesátých let. V dalších skladbách osobitě navázal i na řadu novějších kompozičních výbojů. Podobně jako ve skladbě Bergově, má i zde velký výrazový význam neobvyklá kombinace dvou barevně velmi odlišných klávesových nástrojů. Skladatel z ní dovedl vytěžit na poměrně rozlehlé časové ploše výrazové maximum. Dílo má svěží invenci i skvěle propracovanou jednolitou stavbu. Harmonicky vyrůstá ještě jednoznačně z rozšířené tonality prvních desetiletí našeho století; po této stránce je Pololáníkova skladba nejtradičnější z celého našeho výběru. Třináct variací na výrazné úvodní téma, které přednášejí varhany, si skladatel rozčlenil do čtyř vět, jež mají vzájemný výrazový a tempový poměr jako části sonátového cyklu. Po vypjaté první větě následuje druhá, která je skupinou variací hybnějšího tempa a částečně i tanečního rytmu; zastává v rozvrhu celku úlohu scherza. Třetí větu tvoří skupina pomalých variací, finále je opět hybné, rytmicky a harmonicky nejostřejší z celého díla.
Jaroslav Smolka