Z obalu původní EP desky (33 0436): Už ani sám Karel Velebný by se nedobral všech podob, které kdy skupina SHQ měla. Konečně za šestnáct let existence souboru (založeného v roce 1961) se nelze divit.
Popsat historii tohoto stále se proměňujícího souboru by vydalo na samostatnou knížku a vymezení jeho důležitosti pro vývoj moderního jazzu u nás se nedá zhustit do několika řádek.

SHQ prošlo několik desítek hudebníků a snad všechny významné osobnosti československého jazzu šedesátých let, stejně jako mladší hráči, kteří jsou dnes v čele "elektrického" proudu let sedmdesátých.
Karel Velebný stále hledá nové tváře a obklopuje se mladými hudebníky, proto SHQ zůstává trvale jednou z našich nejživějších a nejpodnětnějších jazzových skupin.

Velebného rutinérský přehled a obrovské zkušenosti s prací malé jazzové skupiny a smysl pro objevování nových talentů z něj dělá "ideálního kapelníka", který citlivě ponechává členům SHQ prostor pro vlastní realizaci a podle momentálního obsazení (nejen nástrojového, ale především hráčského) nenásilně přizpůsobuje směr tvůrčí cesty souboru.

Jestliže byl před deseti lety vedle Velebného hlavní osobností SHQ Jiří Stivín, dnes je to Emil Viklický, snad nejvýraznější pianista posledních let, který výrazným způsobem ovlivňuje současnou podobu skupiny. Viklický s Velebným a kontrabasistou Františkem Uhlířem mají mnoho společného, především bohaté harmonické myšlení (o brilantní technice je zbytečné se zmiňovat), které jim dovoluje zcela přirozeně se pohybovat v širokém výrazovém rejstříku a vyčerpávat i dosud netušené možnosti nezvyklého obsazení klavír, vibrafon a kontrabas. Takto hrálo trio SHQ v letech 1975-1977 a tehdy také vznikly všechny tři skladby, které si do studia přišli se skupinou zahrát bubeníci Ivan Smažík a Jaromír Helešic (ten druhý na percussion).

Kompozičně nejzávažnější je zde Viklického Týden, kde střídání metra a nálad dává SHQ příležitost rozvinout na ploše sedmi minut téměř všechny základní přednosti skupiny. Můžeme obdivovat improvizátorskou invenci Viklického, Velebného i Uhlíře, jejich vzájemnou komunikaci uvnitř souboru, smysl pro dynamiku a jemné stínování, gejzíry nápadů při obměňování základní harmonické struktury, vzácnou herní disciplínu a zároveň samozřejmou lehkost, stejně jako umění hrát komorně a přitom živelněji než mnohé rasantní jazzové, nebo jazz rockové soubory. Totéž platí i o dalších snímcích, Uhlířovu lyrickém Polozhašeném měsíci nebo svižném Velebného Faunově odpoledni a zdařilý výběr všech tří skladeb je pěknou ukázkou, kam až se dá dovést moderní pojetí klasického "harmonického" jazzu, který asi ještě dlouho zůstane nezbytným slabikářem jazzových hudebníků, bez jehož zažití se jen těžko dá dojít k novým experimentům. (sleevenote Ondřej Konrád)