Komentář k původnímu albu 1 16 0205 "Portrét Ferdinanda Havlíka" z roku 1967:

Ferdinand Havlík je pro každého doma.
V pražských kavárnách působily během válečných let 1939-45 - či vlastně živořily, neboť nacističtí pohlaváři neměli synkopickou hudbu příliš v oblibě - vedle zkušených tanečních orchestrů také malé poloamatérské jazzové a taneční skupiny, složené převážně ze studentů.Byl mezi nimi také malý a útlý klarinetista z konzervatoře s nic neříkajícím jménem Ferdinand Havlík. Angažovat se pro jazz nebylo v té době bez rizika a ani odměna vyplácená mladým hudebním nadšencům nestála v podstatě za řeč, z čehož je vidět, že Ferdinand Havlík není ani oportunista, ani Harpagon.
Z tohoto málem historického úvodu mimoděk vyplývá, že Havlík dělá muziku už přes dvacet let (však také na jevišti Semaforu v sezóně 1964/65 toto výročí oslavoval), což ukazuje, že není v muzice žádným zajícem. Že už má něco za sebou. Že není prchavým módním meteorem, ale solidní stálicí. A to také za něco stojí.
Tento vážně, ba melancholicky vyhlížející čtyřicátník s truchlivou obroučkou černých brýlí kolem poněkud teskných očí už nejednou svůj seriózní zevnějšek zradil; pro své potěšení a k nemalé radosti posluchačů. Stačí si vzpomenout na jeho saxofonové i pěvecké třeštění při big-beatovém předvádění písně Zasadil jsem konvalinku nebo na jeho vydatný hudební i pěvecký podíl při "tragicionálu" Jiřího Suchého o uříznutém copu. Skutečně, tento vážně vyhlížející muž s brejličkami funebráka má nemalý komediantský talent a smysl pro humor.
Nehraje totiž jen tak. Není jen služebníkem úhledné melodie, i když mu ani lyrika a cit nejsou cizí. Hudba je pro něho jenom jedním dílem syntetického kumštu, akcí spojenou s pohybem, mimikou, zpěvem, třeskotem plechů, řinčením zvonců a vřískotem frkaček, krátce řečeno, je to část velké komedie, provozované pro radost komediantů i diváků. Jeho profesionální angažmá mělo vždy blízko k divadelnímu jevišti a ke kabaretu; tanečním krokům se Havlíkova hudba víceméně vyhýbala. Hrál v orchestru J. Šubrta, od roku 1947 v orchestru Arnošta Kafky, pak s orchestrem Zdeňka Bartáka a Jiřího Procházky. Srdce klarinetisty však bušilo divadelním rytmem. Kdo by se tedy divil, že už na prvním programu divadla Semafor při jeho otevření v říjnu 1959 stálo zcela skromně a dodatečně vytištěno ručním razítkem: Hraje kvartet Ferdinanda Havlíka. Jeho bytostný vztah k divadlu, k divadlu komedie a písniček, je evidentní. Protože Havlík má mimořádně vyspělý cit pro syntézu odlišných výrazových prostředků v jeden jediný - hudební zábavu. A nebyla to jenom úvodní premiéra Semaforu, pod níž byl Havlík se svou kapelou podepsán. Po Člověku z půdy následoval Ukradený měsic, Škrobené hlavy, Taková ztráta krve, Šest žen, čtyři Zuzany (Sama doma, Zase sama doma, Není pro nikoho doma, Je všude jako doma), recital Karla Gotta a Evy Pilarové, Benefice... A také Johanes doktor Faust Matěje Kopeckého a Dvořákův a Švankmajerův Sběratel stínů, dvě hry, ke kterým Havlík komponoval doprovod. A na podzim roku 1964 již zmíněný pořad Dvacet, s nímž se Semafor dočasně jako host vrátil do Smeček; tady Havlík dvaceti skladbami za vydatného přispění Evy Pilarové, Karla Gotta a Jiřího Jelínka oslavil dvacet let své práce. Z toho všeho je vidět, že Havlíkův podíl na historii, profilu a slávě Semaforu je zásadní.
Zpěváci do Semaforu přicházeli a zase odcházeli; Havlík zůstával. Hrál s Pavlínou Filipovskou, Waldemarem Matuškou, Evou Pilarovou, Karlem Gottem, Jiřím Jelínkem, Janou Malknechtovou, Hanou Hegerovou a všemi ostatními, kteří se na scéně Semaforu zdrželi delší nebo kratší dobu. Je z toho, jak se domnívám, patrné, že bez Havlíka a jeho orchestru by asi nebylo ani těch, kteří na scéně Semaforu získávali ostruhy a odcházeli odtud dobývat vavříny.
A naopak: Bez těchto zpěváků by i pro Havlíka byla cesta k dnešním kvalitám a k dnešní popularitě méně snadná, méně schůdná. Přitahováni navzájem, sešli se tu lidé stejných zájmů a podobných cílů. A právě touto syntézou vzniklo středisko hudební zábavy, které přes všechny výkyvy, krize a okamžiky depresí vstoupilo do historie českého divadla. Havlík má zásluhu především na silných stránkách. Protože jen s dobrým orchestrem se na jevišti mohly rozvinout talenty, které by bez podpory dobré hudby zapadly.
Jenomže Havlík nikdy nebyl pouze reprodukčním umělcem. V programech Semaforu se vedle hry o Faustovi a jevištní verze Chamissovy povídky objevuje jeho jméno i u písní a orchestrálních skladeb, v nichž si napsal i vůdčí interpretační roli. Ke klarinetu se postupně připojily i další nástroje, k věrné a tvůrčí reprodukci Šlitrových melodií i vlastní skladby. Rozvíjel Šlitrovy i vlastní nápady v čilém jevištním pojetí, se širokou škálou nefalšované muzikantské fantazie, navazující na tradici nezapomenutelného Spika Jonese. V novinářském rozhovoru přiznal, že ho odjakživa lákala filmová hudba, především ke groteskám, umožňujícím uplatnit řadu originálních postupů. Četli jsme jeho jméno v titulcích filmů Útěk do větru, Zablácené město, Telefon, Dovolená a dalších. V současné době se těší na práci ve filmovém muzikálu. Jenomže zase nechce být jen komponistou a interpretem; rád by si zahrál a svedl k tomu celou kapelu. Z čehož je vidět, že Havlík je nejen rozený komediant a humorista, ale dobrý, odpovědný a přemýšlivý komediant a humorista, všestranný kumštýř, vidící obroučkami svých brýlí daleko za hranice své původní profese.
Ale zase to není tak docela jednoduché. Havlíka pálí nejen to, jak dělat novou a vtipnou muziku, ale i to, jak by se dalo k rozdávání úsměvů využít staré, ztradicionalizované a konvenční hudby, vážné až do škrobenosti. Chtěl by této ustrnulé vážnosti sejmout masku, chtěl by legrací podtrhnout nohy zasmušilé vážnosti, otřást pevností laciného patosu a sentimentu zdravým smíchem. Chce diváky přesvědčit o tom, že je možno volně se smát, a naučit je velkorysosti. To, že si chce z něčeho dělat legraci, ovšem ještě neznamená, že v potřebné chvíli a v situaci, která to vyžaduje, nedovede být vážný, lyrický, citový. Ale protože vážnosti a smutku je na světě dost a dost, chce Havlík obrátit minci na druhou stranu. Ukázat její veselejší tvář a dát uslzeným tvářím úsměv, z čehož je vidět, že to s hudební zábavou myslí neobyčejně vážně. Snad proto se také tak vážně tváří. Snad proto mají jeho oči mírně melancholický lesk. A tak ten vážný zevnějšek a veselé srdce nejsou v žádném rozporu.
Havlíkova kapela natočila desítky písní Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, hrála písně Karla Mareše, orchestrálky i písně svého principála a velmi agilně se podílela i na jevištních akcích. Havlíkovi muzikanti nepřivykli hledět jenom do partesů, prohánět prsty po klávesách a měnit dech v tóny. Už sama hudební složka jejich činnosti by však stála za podrobnější průzkum - od mile prosté, dojímavé podoby prvních šansonů Semaforu přes výboje v oblasti jazzu až po způsob, jakým Havlík pohotově vyrovnává krok s vlnou beatové hudby, jak se rozvíjí jeho projev, jak obohacuje tradiční písňový doprovod celým rejstříkem hudebních žertíků, zvuků i kupodivu libých pazvuků. To všechno totiž nebyla pouhá náhoda, ale program.
"Zatím se komika hudební zábavy odehrávala převážně v textu a hudba text jenom podmalovávala, byla druhořadá. Já si však myslím, a Spike Jones mě v tom utvrzuje, že v hudbě samotné se dá dělat velká psina," řekl na jaře 1967 v novinářském rozhovoru. Dokazuje to celou svou prací. Objevuje pro nás nefalšovaný, obohacující muzikantský humor, aniž by ztrácel smysl pro jemnost, lyriku, upřímný cit. To vše dokazuje nemalé zásluhy Ferdinanda Havlíka o populární českou hudbu a dobrou náladu posluchačů. Navíc je díky desítkám gramofonových desek vždycky a pro každého doma. Díky současné profilové desce máme teď po ruce výběr toho nejlepšího neustále k dispozici. Což také není k zahození. ¨
Pavel Grym