Jiří Štědroň má neklidné srdce pierota, věčného snílka, zpívajícího don Quijota. Tlumočí nálady se špetkou barevné melancholie, s trochou veselí i poetických žertování, s chápavou účastí a vnitřním zaujetím vyzpívává příběhy své i druhých. A přitom neustále hledá. Jakoby písničkami odemykal dveře nových a nových přání, nových a nových cílů. Nepokojná touha, jíž žije, však patří stále stejnému přání být blízko těm, kteří naslouchají. Provází Jiřího Štědroně po celou jeho cestu, jež svojí pestrostí a bohatostí připomíná kaleidoskop. Na začátku je rodný Vyškov a hra na housle, k níž ho vedl otec, sám houslový virtuóz. V sedmnácti se poprvé přihlásilo zpívání se studentskou kapelou. Zastínil je herecký sen. Jiří Štědroň se stal posluchačem brněnské Janáčkovy akademie múzických umění a tři roky působil i v Divadle poezie, recitoval, režíroval a také, přece jen zpíval. V době studií pravidelně spolupracoval i s orchestrem Gustava Broma a nahrál s ním také první rozhlasové snímky. Herecká studia na JAMU ukončil rolí Maivolia v absolventském představení Shakespearova Večera Tříkrálového a přijal angažmá v divadélku Večerní Brno. Chtěl hrát i zpívat. Ověřil si v několika představeních, že k tomu předpoklady má, ale to se už přihlásila vojenská povinnost. Ve čtyřiašedesátém roce se stal členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze a když se po dvou letech do Brna vrátil, nalezl Večerní Brno proměněné. Věnovalo se činohře. Sen o kabaretu, o hudebním divadle se načas rozplynul. Jiří Štědroň zintenzivnil spolupráci s rozhlasem - pravidelně zde nahrával, psal písničkové pořady, uváděl je, uplatňoval se i jako textař - a stal se také sólistou Bromova orchestru. S ním nazpíval i písničku Nespím, která vyšla na jeho první gramofonové desce. A naskytla se mu příležitost oživit si znovu sen o hudebním divadle - ve Státním divadle v Brně hostoval v několika muzikálech. Domníval se, že podobné možnosti bude mít i v pořadech pražského divadla Apollo. Proto zde v sedmašedesátém roce nastoupil angažmá. Po roce, kdy historie Apolla skončila, však z představ zbylo jen několik písniček a role v komedii Sněhurka a jedenáct trpaslíků. Jiří Štědroň začal spolupracovat s orchestrem Karla Vlacha, čas byl v souboru Václava Zahradníka - podílel se na představení jeho hudební komedie Právě odbilo půl a přispěl i na několik dlouhohrajících desek - a zase se vrátil ke Karlu Vlachovi. Účinkoval s ním v představení Hudebního divadla v Karlíně Otec, matka, já a Katka, natočil několik hitů. Belindu, Butterfly i další musel neustále opakovat při všech koncertech se Šesti strýci a později i se souborem ÚV SSM Plameny, jehož se v listopadu jedenasedmdesátého roku stal členem. Zde si však Jiří Štědroň začal budovat osobitý a široký repertoár. Měl v něm veselou kubánskou písničku La Batea, působivé beat-šansony Tam před cukrárnou, Spící kapitán, baladu Grand Prix nebo lyrickou píseň Julia. Získával a získává si jimi stále širší okruh posluchačů. Zrcadlem minulým letům i náznakem příštích pěveckých snah je tato první Štědroňova dlouhohrající deska.
"Nápad koncipovat takto první stranu mého alba měl Jindřich Brabec. On také směl aranžoval, pozval k natáčení výtečný vokální oktet Planety a obohatil Plameny o dechové nástroje tak, že posluchač má dojem, že zpívám s velkou kapelou. Stejně veliké zásluhy má Jindřich Brabec i o podobu druhé strany desky. Měla se stál protiváhou oné bilanční směsi. Pokusil jsem se zde uplatnit všechny pěvecké polohy, v nichž se cítím dobře. Žádný ze stylu, do kterých skladby této desky sahají, není čistý. Zpíval jsem prostě písničky, které jsou mi blízké tak, jak se mi líbí. Verše jedné z nich, kterou Vladimír Poštulka nazval "Vlak", považuji skoro za své krédo:
"Mám rád vlaky, které někam jedou,
mám rád vlaky, které nikde nestaví,
mám rád cesty, které někam vedou
a půjdu pořád, i když se mé nohy unaví"
Vím, že ne všechno se mi na této desce podařilo uskutečnit tak dobře, jak jsem si přál. Dlouho jsem si představoval, že natočím svoji samostatnou dlouhohrající desku, a když se představa stala pravdou, trochu jsem z ní znervozněl. Trochu. Myslím si, že přes to všechno moje album žánrovou škálou i výrazem ukazuje, co bych chtěl dál zpívat. Ostatní za mne říká poslední kratičká písnička Autogram. Její slova bych nakonec rád zopakoval:
"Kdo jsem - ti napsat nestačím
v tom psaní plném chyb,
v tom psaní ze všech nejkratším
a neumím to líp."
Jiří Štědroň