Komentář k původnému LP DV 5723 z roku 1961:
Tento snímek obsahuje výběr z české a slovenské sborové tvorby pro mužský sbor od klasiků až k dnešku. Jsou to díla i světově proslulá. "Píseň na moři" představuje vrcholnou sborovou skladbu Bedřicha Smetany, který ji složil r. 1877, v době své úplné hluchoty, na slova svého přítele, tehdy již zesnulého básníka Vítězslava Hálka. Inspiroval se přitom vzpomínkami na své cesty po moři do Švédska a zpět, takže tu vytvořil téměř symfonickou báseň pro mužské hlasy. Tím je tato skladba velmi pozoruhodná i z hlediska světové hudby. Líčí zpěvem rušný život v přístavu při odplutí lodi, pocity loučení a stesku, i veselou náladu na palubě za jízdy, pak plavbu na širém moři se silnými dojmy člověka tváří v tvář nedozírným dálkám a konečně přistání lodi u ostrova a radostné uvítání u jeho břehů. Přes tento cizokrajný námět je Smetanova hudba zcela česká, roste z rytmů českých tanců (polka, sousedská, skočná) a oplývá čistě smetanovskou lyrikou. Sborová technika přestihla tu dobu o celé desetiletí. Teprve mnohem později vznikly u nás předpoklady pro dokonalou reprodukci této skladby.
"Rolnická" je naproti tomu Smetanův hudební obraz rodného kraje podobně jako symfonická báseň "Z českých luhů a hájů". Vznikla r. 1868 na slova Václava Trnobraského. Skládá se ze čtyř dílů, čímž se podobá klasické symfonii. Prvá část opěvuje rolníkovu práci na jaře, druhá líčí ruch na venkově v době žní, třetí znázorňuje tradiční mlácení obilí cepy a konečně čtvrtá oslavuje rolníka jako vlastence, věrného své zemi. To mělo svůj zvláštní význam v době vzniku díla, kdy jádro českého národa bylo na venkově. Smetana zde vytvořil velkolepý hymnus na zemědělskou práci za střídajících se ročních období. Užívá k tomu jemné zvukomalby krajiny, práci charakterizuje především rytmem (mistrně znázorněné údery cepů), přitom hudební formu díla krásně zaokrouhlil a vystupňoval. Pěvce i posluchače si tato skladba získala již od své premiéry v době položení základního kamene k Národnímu divadlu (17. 5. 1868) zejména lahodou svých melodií a vřelostí procítění. Proto skladba záhy zpopulárněla a patří k Smetanovým nejznámějším vlasteneckým dílům.
"Utonulá", sborová balada Pavla Křížkovského (1826 až 1885), náleží mezi průkopnická díla české sborové literatury. V náčrtu vznikla již r. 1848, v konečném znění roku 1860. Tehdy znamenala významný čin, směřující k počeštění mužského sborového zpěvu. Vyrůstá, tak jako většina Křížkovského díla, ze světa moravské lidové písně, je jejím uměleckým zpracováním, takřka parafrází. Skladba si získala všestrannou oblibu zvláště svou přirozenou zpěvností, a to nejen vedoucího hlasu, nýbrž i hlasů středních. Odráží přitom i povahu svého tvůrce, který nebyl hudebním dramatikem, ale spíše idylikem. Svou melodickou jímavostí silně působila na další skladatele, zvláště na Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka, kteří na sloh Křížkovského bezprostředně navázali.
"Milenka travička", baladický mužský sbor Antonína Dvořáka na text moravské lidové písně, tvoří nejznámější část jeho sborového cyklu z r. 1877. Prostými, ale hluboce jímavými tóny vypráví o tragédii venkovské lásky. Morálka skladby písně odpovídá mravnímu cítění lidového člověka. Po stránce hudební nalezl zde Dvořák podobně účinný a přitom věrný výraz jako ve svých slavných Moravských dvojzpěvech. Temná barva mužských hlasů se výborně hodí k smutečnímu výjevu, líčenému v básni. Zvláště zde působí lapidární stručnost, spíše jen náznakovitost líčení. Právě onou baladickou sevřeností a mistrně vystiženou náladou tato skladba vyniká nad jiné.
"Polní cestou" je jeden z klasických sborů skladatele Josefa Bohuslava Foerstra na báseň jeho nejmilejšího básníka Josefa Václava Sládka. Tvoří součást jeho monumentální sbírky Devíti sborů pro mužské hlasy, op. 37 z let 1894-1897 a vznikl, jako ostatní, v době Foerstrova pobytu v Hamburku. Verši básníka české krajiny, J. V. Sládka, vzpomínal tu Foerster na svůj vzdálený, vroucně milovaný domov. V básni "Polní cestou" vybavila se mu mimo to vzpomínka na vlastní silný dojem z mládí, kdy za rozkvetlého májového dne doprovázel k hrobu svou sestřenici Hedvičku, jak o tom píše ve své lyrické próze v knize "Stůl života". Tím hlouběji zazněly tóny, jež tento dojem s nesmírnou sugestivností tlumočí. Skladba je velmi stručná, neužívá nijak nápadných prostředků, harmonických ani modulačních, naopak po stránce vnější je střízlivá a prostá. Pracuje jen mírnou zvukomalbou při slovech "slunce plálo", "bludná včela" a v basovém ostinatu "zvony zněly"). Zato neobyčejná je procítěnost díla, lidský soucit s tragickým osudem mladé ženy je hudbou vyjádřen s takovou přesvědčivostí, že jímá i posluchače neznalé jazyka (zpívá-li se skladba česky v cizině). Je to opravdu umělecké arcidílo, nepatrného rozměru, ale tím úžasnější intenzity, plynoucí z dokonalé prožitosti.
"Maryčka Magdonova" je podobným reprezentačním dílem pro oba své autory, básníka Petra Bezruče i skladatele Leoše Janáčka. Zásluhou svého drsně realistického námětu je to vlastně malé sociální drama, projevující hluboký cit obou umělců pro tragiku ubohého utiskovaného člověka. Kořeny Janáčkovy hudby veden tu až ke Křížkovského "Utonulé" a spolu s ní k přirozené základně lidové písně a mluvy. Forma je zdánlivě velmi prostá - téměř strofická píseň s refrénem. Pravidelnost ovšem na mnoha místech porušuje Janáčkův dramatický instinkt, vyhrocující nápěvky až v prudké výkřiky, hlasy jsou exponovány v neobvyklých polohách: čímž je skladba zvukově zabarvována až expresionisticky. K tomu přistupuje ještě polyrytmická stavba, neustálé křížení různých textů a z toho plynoucí dynamičnost skladby. Proto právě dnes tomuto dílu rozumíme lépe než dříve.
Zřetelně sociální pozadí má i pozdější Janáčkův sbor "Potulný šílenec" z r. 1922 na text Rabindranátha Thákura. Vyjadřuje Janáčkův protest proti mamonářství, šílenému lpění na zlatě, což zbavuje člověka zdravého rozumu i soudnosti. Hudební zpracování je opět velmi originální, již užitím sólového sopránu nad žalmově recitujícím mužským sborem.Účinnost díla však je nepopiratelná a jeho originalita naprostá.
Zcela jiného druhu je lyrický prolog sborového cyklu "O horách" Eugena Suchoně, nazvaný "Ráno v horách". Prostředky nesmírně jemnými, až impresionisticky křehkými je tu vykreslena přírodní scenerie ze slovenských hor, jak ji známe i z prvého obrazu Suchoňovy světově úspěšné opery "Krútňava". Jde ovšem o zcela samostatnou skladbu dřívějšího data (cyklus vznikl v letech 1934-42), Jednoduchými prostředky se skladateli podařilo vystihnout idylickou, poetickou náladu s krásným odstíněním a niterným závěrem. Dílo je vpravdě reprezentační jak pro svého autora, tak i pro moderní slovenskou sborovou tvorbu. E. Suchoň se jím právem řadí k nejlepším našim tvůrcům mužských sborů. Mezinárodní úspěch jeho díla (mimojiné i na pařižské sborové Olympiádě v r. 1956 v mistrovském podání PSMU za vedení Jana Šoupala) je proto zcela zasloužený.
Dr. Josef Plavec