Komentář k původnímu LP 1113 3276 z roku 1984:
Od třiasedmdesátého roku, kdy se někdejší člen Tichotova Spirituál kvintetu Karel Zich vydal na sólovou dráhu, uběhlo deset let. Pro zpěváka období tří dlouhohrajících desek (Dům č. 5, Mosty, Paráda), řádky úspěšných singlů, založení vlastní skupiny Flop, stříbrné Bratislavské lyry (Máš chuť majoránky, 1977) a dalšího stříbra ze stejné soutěže v roce 1983 (Jeden tón), stovek vyprodaných koncertů doma i v zahraničí, desítek původních písniček... První dvě dlouhohrající desky jasně naznačily, že Zichova cesta je cestou zpívajícího autora. Album Paráda bylo jen jakýmsi vybočením z každodenního repertoárového profilu Karla Zicha a "splátkou na dluh" velké umělecké lásce Elvisu Presleymu. Právě proto na tuhle dlouhohrající desku natočil Karel Zich hned devět písniček ze zpěvníku zesnulého krále rokenrolu...
Album Není všechno paráda, které se vám nyní dostává do rukou, je již opět deskou stoprocentně původní. S výjimkou tří melodií Stanislava Chmelíka (na Parádě hrál na kytaru a spolu s Milanem Lejskem album aranžoval) si všechny skladby opět napsal zpěvák sám a až na jednu výjimku (František Novotný) se na všech melodiích podílel jako textař Zichův stálý spolupracovník z posledních let Michal Bukovič.
Vydávané album na jedné straně sleduje současnou populární hudbu středního proudu, které se Karel Zich věnuje, na druhé straně si však v případě tohoto projektu všimneme jakéhosi většího žánrového rozptylu: působí to jako kdyby se Karlu Zichovi sem a tam zastesklo po jeho jistě krásných folkových začátcích, protože některé z písniček jsou výrazně folkového ražení (Kluků je víc, Být nad věcí, To bych si přál, s názvuky country pracuje písnička Budu mít svým vnukům o čem vyprávět). Folkové stopy jsou nepřehlédnutelné, stejně jako není možné si nevšimnout nezaměnitelného vlivu Zichova oblíbeného rokenrolu (Není všechno paráda), který buď krystalizuje do ortodoxní žánrové podoby, nebo je v písničkách přítomen ve svých nejrůznějších proměnách či inspirativních dotecích.
Kromě výrazně rytmických písniček zde najdeme i lyrické melodie, vedle tradičního Flopu se ke slovu dostane i smyčcový kvartet (Přiznávám). Na aranžích se tentokrát podíleli tři autoři - Milan Lejsek, Stanislav Chmelík, Jan Svatoš; a najdeme zde vlastně všechno, co obsazení skupiny nabízí. Od základního zvuku kytary až po aranže s moogy, dechy a doprovodným vokálem (se sborovým zpěvem vypomohli muzikanti Václavíkovy skupiny Golem). Přitom aranžmá nejsou popisná a přehuštěná, jiskří to v nich nápady a autorskou lehkostí.
Albem Není všechno paráda Karel Zich dokořán otevírá okno svého písničkového světa; světa, ve kterém není nouze o nápady, jež by mu mohl kdekdo závidět. Nejnovější kolekce písniček Karla Zicha je přesně onou směsicí radosti, smutku, nostalgie i obyčejného klukovství, které písničkový nápad povyšuje na něco víc. Karel Zich zpívá sice texty Michala Bukoviče či Františka Novotného, ale zpívá za sebe. Dává nám nahlédnout do pocitů zpěváka, který dobře ví, že svět není jenom na pódiu, v nahrávacím studiu, před rozhlasovým mikrofonem, televizní kamerou nebo u kytary, že svět je všude kolem, kam člověk dohlédne - a také tam, kam mnohdy nevidí.
Miloš Skalka