Sonáta E dur op. 109 Ludwiga van Beethovena je pozoruhodná svou vnější formou i celkovým obsahem. Úvodní věta má sice sonátovou formu, ale je zcela nesonátově lyrická a nadto nápadná prudkými změnami tempa. Po ní následuje výbušné prestissimo kombinující scherzo se sonátovou formou a závěr tvoří variace na nádherné hymnické téma, které se nakonec ještě vrací, jak to ve variacích často dělávali Beethovenovi předchůdci. Je to však jiný druh variací, než známe z podobných starších skladeb vídeňského mistra. Zde se autor spíše propracovává k hudební podstatě tématu, než aby je variačně pozměňoval, a dosahuje tím velice sugestivního výrazu.

Dusíkova hudba vyniká plnokrevnou, bohatě modulující harmonií s nedoškálnými tóny a vystupňovanou chromatikou. Pro klavírní kvintet f moll op. 41 je důležitá i méně obvyklá tónina a je zajímavé, jak dokázal autor vycítit její emocionální náboj. Klavírní part je dominantní a má ve všech větách virtuózně koncertantní ráz. Čtveřice smyčců však není pouhým zvukově doprovodným doplňkem, nýbrž prozrazuje i autorovu znalost kvartetní sazby a přispívá nemalým dílem k rozvíjení hudebního obsahu této pozoruhodné skladby.

Mezi skladbami, na něž mohl Bedřich Smetana i po letech pohlížet s uspokojením, jistě zařadil i koncertní etudu gis moll s programním názvem Na břehu mořském. Dokončil ji 29. září 1861, když se připravoval na koncertní cestu do Porýní a Holandska, jako kus, jímž se chtěl prezentovat jako klavírní virtuos i komponista. Celou skladbou procházející bouřlivé figurace jsou zřejmě odrazem dojmu, který v něm zanechal pohled na rozbouřené moře pod zachmuřenou severskou oblohou, jak je zažil během svého pobytu ve Švédsku. Posmutnělá lyrická melodie je před koncem efektně vygradována do mohutného zvukového vrcholu, ale skladba sama končí v pianissimu, tak jako i mohutný přírodní úkaz se časem proměňuje jen v mlhavou vzpomínku.

Jindra Kramperová dala o sobě na mezinárodním poli vědět nejprve jako československá reprezentantka v krasobruslení, i když již ve třinácti letech zahrála se symfonickým orchestrem FOK brilantně nelehký Mozartův Korunovační koncert. Její sportovní dráha nicméně poněkud přibrzdila její umělecký vývoj, takže k soustavné profesionální průpravě se dostala až po maturitě - na pražské Akademii múzických umění. Americká a stejně tak i německé kritika shodně vyzdvihovaly úhozovou kulturu interpretky, její technickou suverenitu, ale především strhující muzikálnost. (Sleeve-note Jaroslav Holeček, 1996).