Čtyří madrigaly pro hoboj, klarinet a fagot psal Martinů v Nice v několika posledních dnech roku 1937 a dokončil je na následující Nový rok. Skladba zajímavě souvisí se dvěma partiturami pro komorní orchestr s Concertem grossem, dokončeným předtím v listopadu, a Třemi ricercary, komponovanými hned poté v lednu a únoru 1938. Těmto dílům je společná inspirace ve formovacích principech vrcholné renesance či baroka. Stejně jako v obou orchestrálních dílech, i v komorních Madrigalech integroval tyto podněty do celku, pojatého velmi osobitě a soudobě. Je to jednak až vokálně zpěvná melodika a z ní polyfonně zbudované lyricky laděné hudební obrazy (zejména ve větách I. a II.), jednak stále nápadněji se prosazující nálady laškovné, úsměvné, ba šibalské (zejména ve III. a IV. větě). Přitom ponechal i dost prostoru pro uplatnění nástrojové brilance.
Kvartet pro klarinet, lesní roh, violoncello a malý bubínek napsal Martinů už v dubnu 1924, krátce poté, co přišel do Paříže. Jeho tři věty jsou jedním z prvních dokladů prudké slohové změny, kterou u něj vyvolal živý kontakt s novátorskou tvorbou Igora Stravinského a Pařížské Šestky. Snad nejvýrazněji je to patrné na živém rytmickém spádu zejména krajních rychlých vět. Jako tak často u Stravinského mění a střídají se tu různé taktové rozměry: rytmus zdůrazňuje i výrazná účast malého bubnu. Zajímavý je značný podíl polyfonie, již zdůrazňuje i různotvárnost témbrů tří zúčastněných nástrojů. Je to dílo živé, bezprostředně reagující na nové slohové dění, jež Martinů v Paříži okouzlilo, a pozoruhodně předznamenávající už ledacos z postupů, jež se pak staly stálicemi jeho osobitého hudebního vyjadřování.
Jaroslav Smolka