Životní dílo Leoše Janáčka (1854-1828) před námi leží jako otevřená kniha: známe do detailu každou její stránku, každý odstavec, a nestačíme se obdivovat rychlému vyzrávání Janáčkova génia od celkem konvenčních začátků až po mistrovská díla neopakovatelného osobního stylu. Janáčkova skladatelská dráha začíná na zlomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století drobnými kompozicemi sborovými a duchovními.
Jeho první orchestrální skladbou je Suita pro smyčce (1877), která měla být původně jakýmsi ohlasem starých barokních suit (jednotlivým částem dal autor archaické názvy), ale nakonec se mu koncepce poněkud vymkla z rukou a stylový záměr nedodržel (při prvním vydání suity tiskem v roce 1926 změnil tyto charakteristiky na pouhá tempová označení). Mladý, třiadvacetiletý absolvent pražské varhanické školy, dirigent Besedy brněnské, pedagog učitelského ústavu a regenschori na Starém Brně, tu poprvé vstupuje do světa "velké hudby". Počíná si, pravda, ještě nezkušeně - jeho hudba je spíš než reflexí barokního stylu ohlasem klasicko-romantickým (pozdější kritici tu nacházejí vlivy mendelssohnovské a wagnerovské). Nezralost je vyvážena invenční svěžestí a upřímností projevu: mladý Janáček má nápady, i když ještě zápasí s jejich formálním vyjádřením. V prosinci 1877 sám dirigoval premiéru suity, která se setkala u brněnského publika s úspěchem: vždyť podobných příležitostí slyšet nové dílo brněnského autora bylo poskrovnu. Janáček si suity nijak zvlášť nevážil a když ji ve dvacátých letech znovu vypravoval do života, odbyl ji slovy, že to "nestálo za řeč".
Ani druhá skladba tohoto druhu - Idyla pro smyčce (1878) nevybočuje z tradice: není tu ještě ani stopy po individuálním řešení formy či po tvůrčí originalitě. Přece jen však jistý pokrok proti suitě tu patrný je: partitura vykazuje více stylizační zkušenosti a je také zřetelně poznamenána vlivem mistra, kterého Janáček bezvýhradně uznával - Antonína Dvořáka. Některé melodické obrazy připomínají dvořákovský styl či náladový ráz ("a la dumka" páté části, taneční ráz scherza), zajímavé jsou také rytmické zvláštnosti (pětičtvrteční takt ve třetí větě). Původně byla Idyla pětivětá, do definitivního sedmidílného tvaru ji autor upravil v roce 1880. Premiéra v Besedě brněnské v prosinci 1878 se opět setkala s dobrým ohlasem a k jejímu lesku přispěla Dvořákova přítomnost.
Životnost obou skladeb zachraňuje Janáčkův bezprostředně cítěný muzikální projev, který také prozrazuje velkou míru nadání: pozdější vývoj tuto prognózu dokonale potvrdil.
Více než půl století dělí Janáčkovy prvotiny od Sextetu Bohuslava Martinů (1890-1959): je to dílo ze skladatelovy pařížské éry (1932), dílo mistrovské a zralé. Do Paříže přijel Martinů na zkušenou v roce 1923 - mnoho poznával a dobře se orientoval v záplavě směrů moderní hudby, aby nakonec jeho snahy vyústily v sebevědomý a rozhodný projev s mnoha osobními idiomy. Tento proces tříbení vyvrcholil právě v třicátých letech, kdy se autorova tvůrčí pozornost dělila do dvou proudů: jedním byla hudba scénická (s využitím lidových motivů), druhý pak směřoval k tvorbě koncertní. V roce, kdy vzniká Sextet, dokončuje autor zpívaný lidový balet Špalíček, píše klasicistní Serenády a Koncertantní symfonii, díla, v nichž sleduje neoklasické tendence.
Sextet pro smyčce je už zcela svébytným plodem autorova rychlého zrání: je to skladba formálně vytříbená, stylově jednotná, invenčně plnokrevná. Autor ji zaslal do soutěže, kterou vypsala nadace Elisabeth Sprague Coolidgeové ve Washingtonu - a získal v ní první cenu (v konkurenci 145 skladeb). Přijetí premiéry v Kongresové knihovně ve Washingtonu v roce 1933 bylo nad očekávání vřelé, což autora upřímně potěšilo (navíc tisíc dolarů odměny mu umožnilo koupi vlastního klavíru). Po čtvrt století se Martinů ke své skladbě vrátil a z podnětu přítele Paula Sachera, dirigenta Basilejského komorního orchestru, ji upravil do orchestrální verze. V tomto znění měl Sextet premiéru v říjnu 1958 v Basileji, necelý rok před skladatelovou smrtí.
S Českými komorními sólisty se brněnská hudební veřejnost setkává od roku 1964. Soubor vytvořili vynikající komorní hráči, členové brněnských orchestrů, a navázali tak na činnost staršího sdružení, zabývajícího se především interpretací staré hudby - ansámblu Collegium musicum Brunense. Čeští komorní sólisté, vedeni tehdy houslistou Miroslavem Matyášem, někdejším zakládajícím členem Janáčkova kvarteta, rozšířili své repertoárové zájmy o hudbu romantickou a o tvorbu 20. století. Jejich umělecké aktivity se brzy zaměřily i na zahraniční pódia. Dnes mají - pod vedením Ivana Matyáše - své stálé koncertní příležitosti v mnohých zemích Evropy, podnikli dvě turné po Spojených státech amerických a Kanadě. Sólisté navázali také spolupráci se soudobými skladateli a iniciovali už celou řadu nových děl. Jejich uměleckou činnost dokumentují snímky v brněnském rozhlase a na četných gramofonových deskách.
Karel Mlejnek