Josef Suk (*4. ledna 1874 - †29. 5. 1935) je vedle Vítězslava Nováka jedním z hlavních představitelů české moderny, jejíž tvorba dominovala zejména v prvních desetiletích dvacátého století.
Suk prožil šťastné dětství v prostředí tradičního českého hudbymilovného kantorství. Velmi brzy se začal učit hrát na housle, klavír a varhany.
Rozhodující vliv na utváření jeho hudebnosti mělo studium kompozice u Antonína Dvořáka.
Svůj život dělil Suk mezi náročnou profesi člena Českého kvarteta (s tímto souborem absolvoval v letech 1892-1933 kolem čtyř tisíc vystoupení), skladbu a výuku kompozice.
Hudba se mu postupně, zejména po tragických letech 1904-1905 (umírá jeho tchán Antonín Dvořák i Sukova manželka Otylie) stává hlavní a výlučnou náplní a smyslem života.
Hlavním svědectvím o tvorbě v tomto období je pět rozsáhlých skladeb: Asrael (1905-06), Pohádka léta (1907-09), Zrání (1912-17), Legenda o mrtvých vítězích (1919-20) a Epilog (1920-33).

Pohádka. Suita z hudby k Zeyerově hře "Radúz a Mahulena" op. 16 z let 1899-1900 patří k nejznámějším a nejkrásnějším skladbám Sukova raného období.
Její původně scénická hudba přináší zvláštní rozechvělý lyrismus, rozevlátou citovost a nesmírnou melodickou invenci, kterou proslavila ve světě jiná drobnější skladba tohoto období - Píseň lásky z Klavírních skladeb op. 7.

Rovněž Fantazie g moll pro housle a orchestr op. 24 (1902) patří do šťastného "radúzovského" období, v němž pod vlivem Dvořáka vyrůstá osobitý sukovský výraz.
Dílo zajímavým způsobem spojuje do jednolitého hudebního proudu tradiční třívěté řešení. Dominuje zde nádherná melodika.

Symfonickou báseň Praga op. 26 napsal Sukv roce 1904 a určitým inspiračním podnětem byly verše Čechovy básně Žižka.
Vedle lyrických poloh se v této hudbě objevuje monumentalizující a oslavný prvek - Praha symbolizuje českou historii a celou českou státnost.
Jiří Štilec