Komentář k původnímu LP Pantonu 11 0607 z roku 1976:
Jaroslav Ježek (1906-1942) je znám jako autor umělecky cenné populární hudby, která měla před druhou válkou v Československu velké poslání kulturně politické a dosud je živá.
Nicméně v průběhu času se ověřila i hodnota jeho koncertních děl, která patří k velmi zajímavým produktům naší hudby dvacátých a třicátých let.
Zdánlivá dvojitost tvorby byla odůvodněna a vysvětlena charakterem doby a jejich potřeb. Důležité ovšem je, že Ježek zanechal v obou oborech ryzí hodnoty a v obou se dával celý;
nenutil se do jednoho ani do druhého žánru, tvořil je oba z vnitřní nutnosti.
Ostatně obě sféry nejsou tak dokonale od sebe odděleny, jak se zprvu zdálo. V některých jeho skladbách - zejména z mladšího období - se obě sféry dotýkají nebo dokonce prolínají.
Když si u něho objednalo Švandovo divadlo na Smíchově hudbu do dánské veselohry Jeppe z kopečku, nestaral se nikterak o stáří ctihodného Holberga a oživil ho hudbou z roku 1927;
najdeme tam waltz-boston a charleston, ovšem v jejich sousedství se vyskytuje také menuet a polka. Jsou tam písně, melodram a mezihry, vše v naježené harmonii a s nostalgickou melodikou soudobé ražby.
Ale tato rozmilá směs působí osobitě a přesvědčivě. Když uvádělo Stavovské divadlo roku 1936 Vančurovo Jezero Ukereve, hovělo Ježkovi barevné prostředí příběhu,
neboť je mohl hudebně vyjádřit jednak rytmicky vzrušivě, jednak melancholií songů. Z této scénické hudby přežila píseň míšenky Lee Když se usmívala.
Je dost zvláštní, že Ježek svěřil mužský text ženskému hlasu, patrně mu měkkost a zabarvení orgánu poskytlo lepší atmosféru tohoto milostného vyznání.
Proti africké exotice, která se směla přiblížit džezu, jsou Dvě písně na Puškina (1936), skládané zřejmě k blížícímu se výročí 100 let od básníkovy smrti, zcela jiné:
doprovází je kytara a už tento nástroj nás přenáší do biedermeieru. Charakter obou písní je tedy vědomě komorní a starosvětský - třeba z něj vykukuje Ježkova individualita.
Skladatel se uměl podřizovat námětům a jejich stylovým požadavkům. Rozlišil například i styl pochodový. Do Chestertonovy hry Kamarád Čtvrtek zkomponoval pro Národní divadlo rozmarnou pochodovou legraci tak,
aby vyhověl režisérovu přání (Karel Dostal); mělo to být disonantní, ale ne příliš, a ke konci se to mělo zase uklidnit - v každém případě to muselo působit trochu nachmeleně, ale dobromyslně.
V Pochodu Umělecké besedy se nemusel podřizovat žádnému pokynu a věnoval svým přátelům pro jejich maskovaný bál příjemnou muziku bez problémů (1932).
Když dostal do rukou text hudebního čísla pro revui Osvobozeného divadla Svět za mřížemi (1933) a shledal, že se tam rozmýšlí rozmarná slečna, co vše by si přestavovala a chtěla,
takže ji mohl spíš karikovat než ji brát vážně, věnoval jí valčík s jeho šumivou lehkostí a espritem a vybavil jej dokonce znamenitou koloraturní technikou,
protože se právě v ensámblu vyskytla Míla Ledererová a ta splnila všechny velmi náročné požadavky efektního hitu.
A místo posměšku tu bylo skutečné plnokrevné dílko, které žije déle a má neustále velké úspěchy!
Při dvou závěrečných polkách z doby americké emigrace se musíme bezděčně usmát tomu, jak vystihují lehkou trivialitu tanečního lokálu a jak je na nich slyšet a cítit skladatelova milá ironie:
zase je to uděláno con amore a není v tom ani trochu zlomyslnosti.
Naše deska tedy zpřítomní Jaroslava Ježka v jeho žánrové proměnlivosti a v jeho technické virtuositě, kterou podobný druh hudby vyžadoval.
Skladatel se sám baví a je při práci zřetelně šťasten. Proto jeho skladby šíří kolem sebe dobrou pohodu, nemluvě o tom, že šíří také dobovou vůni a mluví za mladou a šťastnou generaci,
která se sice uměla postavit zlé následující době statečně na odpor, ale předtím byla na chvilku spokojena a bavila se.
Proč bychom si to s ní nezopakovali.
Dr. Václav Holzknecht