Z obalu původní EP desky (8135 0140): Stejnou tradicí jakou má náš Pražský dixieland se může ve světě pochlubit jen nemnoho jazzových kapel: sahá totiž až do roku 1947. Tehdy přijel do Prahy na první světový festival studentstva australský revivalistický orchestr pianisty Greame Bella, jehož vystoupení v pražské kavárně Fénix, zájezdy po vlastech českých a v neposlední řadě i tucet nahrávek pro firmu Supraphon nejen vzbudily rozruch mezi jazzovými fandy, ale přivedly k životu i několik následovnických amatérských formací. V jejich čele tehdy stály dva celky Czechoslovak Washboard Beaters a Czechoslovak Dixieland.

Jak už to však u amatérů bývá, brzy začalo docházet ke tříbení zájmů a s tím souvisejícím personálním i nástrojovým změnám. V padesátých letech stál v čele našeho tradicionalistického hnutí především pokračovatel obou pionýrských kolektivů - Pražský dixieland, který často působil v tehdy rozšířených literárně hudebních pásmech z historie jazzové hudby. V roce 1956 nahrává kapela, účinkující ve standardním sedmičlenném složení se třemi melodickými nástroji a čtyřčlennou rytmikou, první rozhlasové snímky, v roce 1961 dochází i k její první návštěvě v gramofonových studiích Supraphonu. Ve stejnou dobu se Pražský dixieland rozjíždí na první zahraniční zájezd do NDR, po němž následuje série úspěšných hostování v Dánsku, ve Finsku, v NSR, v Anglii, na festivalu v belgickém Comblain la Tour či na setkání amatérů ve Vídni, kde členové kapely přejímají první cenu za vítězství v soutěži dokonce z rukou samotného Duka Ellingtona.

Záliby posluchačů se však časem proměňují a tak také křivka popularity i zájmu o Pražský dixieland se vychyluje střídavě nahoru i dolů. Úspěšná koncertní vystoupení a gramofonové nahrávky s Beryl Brydenovou, Leem Wrightem či Babym Douglasem střídají období relativního klidu a pasivity. S tím jdou ruku v ruce i občasné, byť nepříliš časté změny v obsazení: tou nejdůležitější v životě kapely, hrající už delší čas v nezvyklém složení se dvěma trombóny, byl v roce 1977 odchod kornetisty Karla Dandy ze zdravotních důvodů, který do té doby určoval svým bluesovým tónem charakteristický zvuk kapely. To už ovšem stál v čele Pražského dixielandu ostřílený a zkušený trombonista Jan Hynčica. Protože však klarinet a dva trombóny nejsou právě tou nejoptimálnější sestavou melodické sekce pro dixielandovou kapelu, přejímá vedoucí hlas střídavě Hynčicova bastrubka a sopránsaxofon Zdeňka Mayera. Současně se Pražský dixieland dále odchyluje od ortodoxního pojetí tradičního jazzu a ještě více se přiklání ke swingové koncepci, čehož svědectvím jsou i nahrávky na této desce.

Těžiště projevu Pražského dixielandu bylo vždy v individuálních sólových improvizacích, které střídaly aranžované chorusy; vlastního zpěváka mívala kapela jen málokdy, nejčastěji šlo o výpomoc z řad muzikantů přímo v orchestru. V poslední době však u mikrofonu před kapelou vídáme často Jitku Vrbovou. Tato nenápadná, široké veřejnosti dobře utajená zpěvačka je absolventkou filozofické fakulty (n. 1940); k hudbě inklinuje už od dětství a obzvláště k jazzu od dob vysokoškolských studií. Dnes žije dvojím životem - ve dne infikuje dětské hlavy bacily hudební výchovy a jazyků, po večerech zase holduje své jazzové vášni jako poloprofesionálka s různými, především však tradicionalisticky orientovanými kolektivy. Mohli jsme ji slýchat a vídat nejen s Jazz Fiddlers či s Revival klubem, ale také s Hot tetami (patřila mezi zakladatelskou čtveřici) nepohrdne však ani spoluprací s folkově zaměřeným sdruzením Erastus, i když bezpečná suverenita Pražského dixielandu je jí samozřejmě nejbližší. Je nenapravitelnou fanynkou jazzové muziky: můžete ji potkat snad na každém festivalu v místech, kam se stačí dopravit, protože nezpívá pro peníze, ale z vnitřní nutnosti. A jestliže si vybrala právě jazz, tak tedy proto, že tato hudební forma nejenže její improvizační rozlet nesvazuje, ale naopak přímo nabízí volné pole k uplatnění vlastních vokalistických představ.

Dva snímky historických černošských duchovních písní spojuje se dvěma standardními jazzovými evergreeny na tomto albíčku v jeden celek především swingové podání Jitky Vrbové, jejíž měkký alt vychází spíše než z přímočaré interpretace královen blues a gospelů z ohebnějšího a vláčnějšího projevu Elly Fitzgeraldové i s jejím zdobným frázováním. Řemeslné předpoklady interpretky pak vyvodíme ze skutečnosti, že všechny čtyři snímky vznikly na jeden přímý záběr společně s kapelou bez oprav, střihů a playbacků - ten byl použit pouze ve skladbě A Closer Walk With Thee, když dva trombonisté "vyráběli" zvuk žesťového chorálu dvojím playbackem, navíc vrstveným dvakráte přes sebe. Snad tyto nahrávky přispějí k tomu, že ona dobře utajená jazzová vokalistka se přece jen stane známější, tak, jak si to zaslouží.(sleeve-note Stanislav Titzl, 1981)