V historii českého interpretačního umění má Pražský filharmonický sbor ojedinělé postavení jak svou mnohostranností, tak především kvalitou svého interpretačního stylu. Zasloužil se o ni jak zakladatel tělesa prof. Jan Kühn (1891-1958), tak i jeho nástupce prof. Josef Veselka (1910-1993) - oba sbormistři vynikající profesionální úrovně. Od prvních kroků v roce 1935 byl sbor spojen s rozhlasem, po válce převážila jeho koncertní činnost. V roce 1953 byl jako stálá složka přičleněn k České filharmonii: s ní pak absolvoval četné kantátové a oratorní koncerty. Původně amatérské těleso (pod názvem Český pěvecký sbor) se po druhé světové válce zcela zprofesionalizovalo a za Veselkovy éry vzrostla jeho mezinárodní aktivita. Sbor absolvoval desítky zájezdů, např. opakované účinkoval na festivalech duchovní hudby v Perugii (Sacra musica Umbra), na dalších velkých evropských festivalech, a také na operních scénách - v milánské La Scale (Lohengrin), v benátském divadle La Fenice (Mistři pěvci norimberští), na rossiniovských festivalech v Pesaru. Za své gramofonové nahrávky získal mnohonásobně ceny v Paříži, Berlíně, Londýně, Tokiu (mj. za snímky Glagolské mše, Jany z Arku na hranici, oratoria Oidipus Rex aj.). Prof. Veselka pěstoval i repertoár a cappella (Palestrina, Bach, Rachmaninov aj.). Po převratu v roce 1989 se Pražský filharmonický sbor odloučil od České filharmonie a do čela si zvolil sbormistra Pavla Kühna (1938), syna zakladatele sboru. Pavel Kühn prošel v mládí otcovou výchovou, studoval na pražské Akademii múzických umění a vedl několik sborů, mj. Kühnův smíšený sbor, který založil, a Pěvecký sbor Čs. rozhlasu. Pokračuje v tradici oratorní a kantátové sborové interpretace a zvýšenou měrou obrací pozornost i acappellovému repertoáru. Rozšiřuje rovněž mezinárodní kontakty, např. spoluprací s Izraelskou a Berlínskou filharmonií, hostováním v Salcburku atd. Kruh se uzavírá: Pražský filharmonický sbor dospívá v šestém desetiletí své existence opět pod vedením sbormistra Kühna k vrcholnému stadiu svého umění.
Program této desky zachycuje profil tělesa z různých stran. Z díla Johanna Sebastiana Bacha (1985-1750) je motet Lobet den Herm, alle Heiden (BWV 230) zralým příkladem bachovského polyfonního stylu (dílo je z Bachova lipského období let 1723-1733). Polyfonně je koncipován i Hymnus Richarda Strausse (1864-1949), který je součástí op. 34 (1897): autor velkých děl symfonických a mnoha písní tu prokazuje své mistrovství na šestnáctihlasém sboru na text skladatelova oblíbeného básníka Friedricha Fückerta. Pohledem do moderní americké tvorby je Agnus Dei Samuela Barbera (1910-1981): je to vokální adaptace jedné z nejznámějších autorových skladeb - Adagia pro smyčcové kvarteto op. 11 (1936); úprava pro sbor je z roku 1967. Francis Poulenc (1899-1963), člen legendární pařížské Šestky, věnoval značnou pozornost duchovní tvorbě, zvláště od doby, kdy se vrátil do katolické církve: Mše G dur (1937) je jednou z prvních skladeb tohoto druhu a vyniká střídmostí výrazu a románským duchem. Z české tvorby jsou Madrigaly na slova lidové poezie (1959) pozoruhodnou snahou Klementa Slavického (1910) vyjádřit osobitými prostředky poetiku lidové předlohy a zachovat při tom národní identitu textových podkladů. Jan Novák (1921-1984) komponoval svá díla v Brně, kde patřil k iniciativním tvůrcům moderní hudby; po roce 1968 emigroval a působil v Dánsku, Itálii a Německu. Testamentum na vlastní latinský text (v humorném až satirickém duchu) komponoval ještě před svým odchodem do ciziny (1966).
Karel Mlejnek