Komentář k původními albu (kat.č.1112 2613), které vydal Supraphon v roce 1980:
Když Josef Suk (1874-1935) v posledních letech života hovořil či psal o vlastní tvůrčí činnosti, zmiňoval se obvykle, kromě vzpomínek na mladistvé období, o stěžejních dílech, jež považoval pro svůj vývoj za zvlášť příznačná. Téměř se v této souvislosti nedotkl sborových skladeb; ale to neznamenalo, že by je podceňoval. Těžisko produkce ryzího vokálního oboru - mužské, ženské a smíšené sbory, zaznamenané na této desce - vzniklo totiž v době, jejíž charakteristickou dominantou byla hudba k scénické pohádce Julia Zeyera Radúz a Mahulena. Její výraz a mnohde i výchozí motivický zdroj ovlivnil "řadu skladeb vesměs slunných", jak se Suk vyjádřil: "Netušil jsem, že motivy lásky, motiv smrti obsažené v hudbě k Radúzovi budou mne provázet v době uměleckého zrání až do konce... Jen dva sbory (z tehdejší doby) mluví o lásce a zároveň o smrti. Je to procítěný malý ženský sbor Zomreš ty, zomrem já a smíšený tesklivý sbor Mať moja".
Prvá ze Sukem citovaných skladeb je součástí cyklu Deset zpěvů na slova lidových písní slovanskýcn, druhá ze Tří zpěvů pro smíšený sbor. Čtyři zpěvy pro mužský sbor á cappella na slova srbské lidové poezie, op. 18 vznikly v Křečovicích (13.-15.6.1900) bezprostředně po dokončení partitury orchestrální suity Pohádka. S veselou pijáckou písní Bán varaždinský a král Matyáš kontrastuje zadumaný, soucitnou účastí a láskyplnou něhou prodchnutý zpěv Raněný. Vášnivé vyznání jinocha, okouzleného krásou "nejpěknější dívky" se odvíjí v tónech třetího sboru Klid se tratí; také závěrečná skladby, Chuďas patří do sféry milostné lyriky, leč tentokrát zprvu vzdorným, potom rezignujícím výrazem lásky neopětované. Péče o přiléhavé vystižení deklamace slovních podkladů, patrná ve Čtyřech zpěvech, vyznačuje i další Sukovo vokální dílo, Tři zpěvy pro smíšený sbor, op. 19, z června roku 1900. Skladatel je opatřil klavírním doprovodem, který však není nezbytnou složkou provozování. Pastorálně idylická hudba zní v prvním sboru Zavedený ovčák na slova české lidové poezie; jímavý žalozpěv nad zesnulou matkou vytvořil skladatel výstižným pojetím textu slovenské lidové poezie Mať moja. Pro poslední sbor Stasa čarodějnice sáhl k básni F. L. Čelakovského o kantorské dceři, která "jedem svých očí otrávila devět chlapců"; zhudebnil ji s jiskřivým humorem, ve střední části rozmile parodickým náznakovou stylizací starosvětského menuetu.
Deset zpěvů s průvodem klavíru na čtyři ruce na slova lidových písní slovanských, op. 15 vzniklo mezi 7. a 17. červencem roku 1899. Nápěv prvního sboru, Žal (Travička zelená, slovenská lidová poezie) počíná rytmicky charakteristickým dvojtaktím, jež modeluje vstupní část skladby; její další průběh je volně rozvíjen v žánrové poloze dumky. Tužba (Kéž by mi tak bylo, moravská) roste z výrazného čtyřtaktového motivu, přednášeného prvním sopránem, který pak jeho opakované sborové znění provází klidnějším protihlasem. Krátký dvojhlasý sbor Společný hrob (Zomreš ty, zomrem já, slovenská) je variantou sborové písně z počátku hudby ke čtvrtému jednání Radúze a Mahuleny. Čtvrtý sbor, Pastýři na jaro (Z oravského zámku chlapci pozerajú, slovenská) v hutnějším čtyřhlasu oživuje bukolický poklid hudby dramatičtějšími akcenty ve středním díle. Pátá část cyklu, dvouhlasá Divná voda (Na tom našem dvoře, slovenská) připomíná již klavírním vstupem polkovou Hru na labutě a pávy z Radúze; plyne v bystrém toku těkavých frází, přiléhavě vystihujících spád dravé bystřiny. Reminiscence radúzovské polky pokračuje v šestém sboru Víly (Tam okolo Strečna, slovenská), skladbě podmanivého výrazového a zvukového kouzla. Další čtyřhlasý sbor Pastýř a pastýřka (Z oné strany vody, slezská) je idylický žert s pointou příslibu kradeného polibku. Dvojhlasy: tesklivé Vzpomínky (Červené hvozdíčky, polská), rozmarná Choutka po vdaní (Matičko, matičko, kašubská) a jásavý čtyřhlas Kéž by věděli (Za Sítnicí, srbská) uzavírají cyklus rychlým sledem proměnlivých nálad v prosvětleném vyvrcholení.
Jiří Berkovec