Houslové koncerty patří k tomu nejlepšímu, co na německé půdě v tomto oboru vznikalo.

Koncerty a moll (BWV 1041) a E dur (BWV 1042) pro housle, smyčce a continuo, vznikly v Köthenu kolem roku 1720. Jsou si příbuzné energickým duchem a živým rytmickým pulzem krajních částí (poslední věta koncertu a moll má ráz gigy, starého tance, který býval součástí barokních suit), zatímco pomalé věty se vyznačují bohatou ozdobnou melodikou na ostinátním basovém podkladě (v koncertu E dur má stále se vracející basový motiv ráz ciacony, často užívané variační formy).
Na podobném základě je koncipován i Koncert d moll pro dvoje housle (BWV 1043) z téže doby, jehož první věta s fugovým tématem má zřetelně vivaldiovský ráz a věta druhá - Largo ma non tanto - vyniká krásou melodie, v Bachově díle patrně nepřekonanou. Druhý dvojkoncert d moll (BWV 1060) se v originální verzi nedochoval. Bach jej později - v Lipsku asi kolem roku 1730 - upravil pro dvě cembala a orchestr (v tónině c moll) a z této verze jej ve 20. století zpětně přepsal do původního tvaru a tóniny muzikolog Max Schneider. I zde platí vivaldovské koncertantní schéma.