Komentář k původnímu albu 1111 3376 z roku 1985:
Z plejády skladatelů, kteří ve druhé polovině osmnáctého století proslavili českou hudbu v cizině, jsme pro tuto nahrávku vybrali tři generační vrstevníky, v jejichž komorních skladbách zaznívá nejvyhraněněji a nejčistěji sloh a duch galantního rokoka.
Při vytváření nového stylu - v interpretaci i v kompozici - sehrál rozhodující roli mannheimský orchestr, v jehož čele stála jedinečná osobnost českého hudebníka Jana Václava Stamice. Změna estetického cítění a hudebního myšlení šla ruku v ruce s novým pojetím hudební praxe - v technice hry, v práci s dynamikou, instrumentací, v pojetí charakteru nástrojů a ve využití jejich technických možností. Zatímco J. V. Stamic uváděl tyto zásady v život s energií revolucionáře a odvahou objevitele nových světů, jeho synové vyrůstali v hudebníky pod otcovým dohledem již v době, kdy se nový sloh vyhranil a stabilizoval. Jejich hudba už nemusela dobývat nová území a vytvářet nové řády. Její originalitu vidíme v propracování a vyciselování detailů, vyvážení formy a nalezení přesné míry půvabu, citového vzruchu, smyslového kouzla nástrojového zvuku a virtuozity. Je to hudba, která se chce líbit a způsobit radost těm, kteří ji hrají, i těm, kdo ji poslouchají.
Starší z obou Stamicových synů, Karel (1746-1801), proslul stejnou měrou jako virtuos (zejména na violu a violu d'amore) i jako skladatel. Jeho hru obdivoval Mannnheim, Strassburg, Paříž, Londýn, Vídeň i Petrohrad. Pod opusovým číslem XIV vydal v Amsterodamu tiskem šest trií pro flétnu, housle a violoncello s očíslovaným basovým partem. První z nich - ve vydání jednotlivých hlasů - nese označení Sonata I. - si nás získá životností a svěžestí melodické invence, stylovou čistotou i skvělou rovnováhou všech složek kompoziční práce.
Jan Antonín Stamic se narodil (r. 1750) v Německém Brodě, když jeho rodiče přijeli na návštěvu do rodné vlasti. Hlavním jeho uměleckým působištěm byla Paříž. Byl učitelem houslových virtuosů Rudolfa Kreutzera a Bedřicha Viléma Pixise. Jeho "Caprices" pro sólovou flétnu představují pozoruhodnou skladbu, která silou melodické vynalézavosti a důvtipné nástrojové stylizace vyvolá představu harmonické plnosti. Tři capriccia (v tóninách A dur,, a moll, A dur) tvoří ucelenou třívětou sonátu s vyhraněnými charaktery jednotlivých vět. Pro flétnistu znamenají lákavý a v hudební literatuře druhé poloviny 18. století vzácný úkol - po stránce nástrojové a výrazové.
Životní osudy Josefa Myslivečka se podobají románu, který po idylickém úvodu (hudební studia a začátky v Praze) a podmanivém ději (závratná kariéra operního skladatele v Itálii, kde byl nazýván "Il divino Boemo") přinese tragické rozuzlení (nemoc a smrt opuštěného skladatele r. 1781 v Římě). Jeho české jméno nedělalo potíže jen Italům: nalezneme je v mnoha verzích a způsobech psaní. Na amsterodamském vydání Čtyř trií z roku 1764 je uvedeno jako J. Misliwecek". Jsou to třívěté sonáty označené podle dobové vydavatelské praxe jako "Oeuvre I.", ale ve způsobu řešení formy a triové komorní sazby i ve vytříbenosti invence prozrazující zkušeného mistra, jehož hudbu obdivoval, studoval a miloval W. A. Mozart.
Naše deska přináší hudbu, která před dvěma staletími přinášela pocit štěstí, životní harmonie a krásy intimnímu okruhu posluchačů v aristokratických a měšťanských salónech. Její dnešní uplatnění na gramofonové desce považujji za ideální a přeji jí, aby přinesla obdobné, právě dnes tak potřebné zážitky i vám.
Milan Munclinger