Komentář k původnímu LP DV 5306, které vydal Supraphon v roce1957:

Franz Liszt: Tasso
Životní osudy Torquata Tassa, geniálního básníka renesanční Itálie (1544-1592), našly mezi umělci pozdějších dob více obdivovatelů, než samo jeho velké básnické dílo. Byl to ovšem osud skutečně neobvyklý. Jako 31letý vytvořil s vypětím všech svých tvůrčích sil veliké epos "Osvobozený Jerusalém". Snad pracovní napětí spolu s výstředním citovým životem, snad boj o uznání a zápas s intrikami to byly, jež zaútočily na jeho duševní rovnováhu. Od svých 32 let až do smrti byl Tasso duševně churav. Bloudil Itálií od města k městu, střídal štědré pohostinství knížecích sídel, pyšných na jeho přítomnost, aby za čas prchal bezdůvodně dál, znovu se vracel do milované Ferrary a opět mizel neznámo kam, propadal děsivým výbuchům hněvu a šíleného zoufalství, opájel se vidinami milostných snů a zase procital v hrůzyplný den. Prožil léta zajetí i bědného živoření žebráka, prožil však též slávu básnickou, jak ji dovedla sypat k nohám svých miláčků jen města renesanční Itálie, ale schvacován temným démonem své nemocné duše, propadal se znovu a znovu do černých propastí šílenství. Na sklonku svého bludného života byl povolán papažem do Říma, kde se mu na Kapitolu mělo podle papežského dekretu dostat slávy korunovace vyvolených básníků. Zlomené zdraví mu však již tohoto vítězství nedopřálo. Zemřel a teprve jeho pohřeb se stal slavným triumfem básníkovým. Taková byla historická skutečnost.
Dva velcí básníci 18. věku - Goethe a Byron, pojali postavu Tassovu do svých uměleckých děl: Goethe v dramatu, Byron v eposu. Byron viděl v duchu své tvorby postavu hrdinovu ponořenu jen a jedině v bezútěšný, tragický stín. Prolnul v této temné postavě teskné nálady své duše s velkým Lamentem nad těžkým losem nepochopených básníků vůbec. A právě tato koncepce, daleko více než klasické zpodobení Goethovo, učarovala Lisztovi, když se začal zjevem Tassovým zabývat a když pomýšlel sám na jeho umělecké zpodobení. Sám o tom píše: "Drsný osud Torquata Tassa, tohoto nešťastného genia, poskytl látku k básnickým obrazům oběma nejlepším poetům, jimiž se Německo a Anglie mohly v minulém století pyšnit: Goethovi a Byronovi, Goethovi, jemuž připadl nejskvělejší životní los a Byronovi, jemuž nejhlubší tvůrčí utrpení ztrpčilo výhody stavu a rodu. Nemohu popřít, že když jsem byl r. 1849 vyzván napsat ouverturu ke Goethovu dramatu, mělo vliv na mé umělecké zpodobení tohoto thematu obdivně soucitné účastenství, s jakým se Byron blížil k památce velkého básníka."
Liszt dal svému dílu podtitul "Lamento e Trionfo" (Nářek a triumf), projevující se i ve formě práce, pojaté jako dva obrazy: temný a zářivě světlý. O myšlenkové výstavbě díla a o motivickém materiálu praví Liszt: "Tasso miloval a trpěl ve Ferraře, pomstěn byl v Římě a žije ještě dnes v lidových písních benátských. Tyto tři momenty jsou od jeho nehynoucí slávy neodlučitelné. Abychom je hudebně vyjádřili, vyvolali jsme nejprve jeho velký stín, jenž ještě dnes kráčí po benátských lagunách; pak zjevila se nám jeho tvář hrdě a zamyšleně vzhlížející ke hradbám Ferrary, kde tvořil kdysi svá mistrovská díla; a následujeme jej konečně do Říma, věčného města, jež jej ověnčilo korunou slávy a tak v něm oslavilo mučedníka i básníka. Abychom dodali své myšlence nejen přísnou vážnost, ale též životnost skutečného příběhu, vypůjčili jsme si ze skutečnosti samu formu jejího uměleckého ztvárnění a zvolili za thema své hudební básně melodii, na niž jsme slýchali zpívat benátské veslaře počáteční strofy básníkova "Jerusaléma" - tři století po jeho smrti... Důkaz nehynoucí lásky národa ke svému geniovi."
Dílo bylo prvně provedeno 26. srpna 1849 ve Weimaru. Řídil je sám Liszt. Později se ještě dvakrát k této skladbě vrátil a zvláště po druhé, r. 1854, je podstatně přepracoval. Avšak ani pak jej zájem o Torquata Tassa neopustil. Stále viděl v této postavě obraz všech tvůrců a přes všechny vnější úspěchy i obraz svůj vlastní.

Richard Strauss: Smrt a vykoupení
Symfonická báseň "Tod und Verklärung" (Smrt a vykoupení) byla napsána v roce 1889 a prvně provedena za skladatelova řízení 21. 6. 1890 v Eisenachu. Je to druhá symfonická báseň Straussova po "Donu Juanovi", dílo 24.
Skladba neměla literární předlohy. Teprve po jejím vzniku předeslal jí s autorovým svolením Alexander Ritter báseň, jejíž volný obsah podává Romain Rolland takto: V nuzné světnici, ozářené nočním světélkem, leží na loži nemocný. Smrt se blíží děsivým tichem. Nešťastník sní občas a uklidňuje se vzpomínkami. Před očima mu plyne jeho život: nevinné dětství, šťastné mládí, zápasy dospělého věku, snaha, aby dosáhl vznešeného cíle svých tužeb, který mu stále uniká. Pronásleduje jej dále a myslí, že jej dosahuje; ale smrt naň zavolá: "Stůj!" Zápasí zoufale a snaží se ze všech sil ještě v agonii uskutečnist svůj sen; ale kladivo smrti rozbije jeho tělo, noc se rozhostí v jeho očích. Tu zazní v nebesích spásná slova, po nichž marně toužil na zemi: "Vykoupení; Proměnění."
Není sporu o tom, že je třeba tento námět chápat obecně jako zápas člověka, který nechce zemřít, ale který nakonec pochopí, že smrt mu bude vysvobozením z útrap, nebo ještě šířeji jako cestu "Per aspera ad astra". Straussovi přátelé protestovali proti tomu, aby zakončení skladby bylo chápáno jako vysvobození v náboženské víře ve věčnost. Poslyšme Romaina Rollanda: "Mám za to, že ten banální a studený symbolism (Ritterovy básně) je mnohem méně zajímavý nežli zápas se smrtí, jejž cítíme na všech řádcích skladby. Je to dílo dosti klasické, široce a velebně cítěné, skoro beethovenské. Realism námětu, halucinace umírajícího, třesot horečky, tep krve v cévách, zoufalá agonie jsou proměněny čistotou formy. Je to realism po způsobu Beethovenových hovorů s osudem. Odmyslete si všechen 'program' a skladba zůstává jasná a úchvatná jednotou svého niterného citu."
A skutečně jedině v "Enšpíglovi" je Straussova invence tak jednotná jako zde. Mohutný gradační oblouk, zvednutý v časové rozpětí 24 minut, nikde nevybočuje z přesvědčivé základní truchlivé nálady. Zpěvné thema vzpomínání má italskou sladkost a přímo verdiovský melodický rozlet.
Smrt není pojata v této Straussově hudbě jako hrůza a děs, má spíše majestátně tragické rysy. Zápas s ní je vyjádřen s velikou dramatickou mohoucností. Závěr díla - Proměnění - je komponován jako pomalý pochod, v němž je dominující složkou uchvacující velebnost s citovou niterností.
Co zde - jako ve všech Straussových symfonických básních - slaví pravé triumfy, je mistrovství instrumentace. Závěrečná pasáž díla ukazuje, jak organicky vyrůstal Strauss ve svých programních skladbách z hudby Lisztovy a zvláště Wagnerovy.
(Autor sleeve-note na LP není)