Náboženské cítění Antonína Dvořáka (1841-1904) nebylo navenek nijak okázalé: jeho náboženské přesvědčení bylo pevnou, ničím nezkalenou vírou venkovského člověka v boží spravedlnost a posmrtný život a stalo se přirozenou součástí jeho existence. Proto byl i Dvořákův přístup k duchovním tématům niterný, přímočarý, bez ceremoniální pompy a obřadných postojů.
Kantáta Stabat Mater je prvním článkem duchovních skladeb uvnitř jeho rozvětveného díla (další pilíře tvoří Mše D dur, Requiem a Biblické písně, zatímco oratorium Svatá Ludmila je projevem spíš žánru hudebně-dramatického). Dvořák se zabýval kompozicí tradičního středověkého latinského textu, připisovaného Jacoponu da Todi, na samém začátku svého prudkého uměleckého vzestupu. Jeho hudba právě začala pronikat do pražského hudebního života: Smetana uvedl v roce 1874 jeho symfonii Es dur a scherzo ze symfonie d moll, rok před tím zazněla kantáta Hymnus Dědicové Bílé hory, Prozatimní divadlo inscenovalo Krále uhlíře a Vandu - jméno Dvořák začínalo mít svůj zvuk. Snad jen nejbližším přátelům bylo známo, že zatímco komponuje písně na moravské lidové texty (Moravské dvojzpěvy se později staly jeho vstupní legitimací do velkého hudebního světa), současně koncipuje i strukturálně náročné dílo ve stylu, s nímž dosud nepřišel do styku, dílo mimořádného citového pnutí a duchovní hloubky: Stabat Mater.
Kde se vzalo ono nebývalé tvůrčí soustředění k dílu tohoto ražení? Vysvětlení najdeme v ryze osobní sféře: v září roku 1875 umírá tři dny po narození Dvořákova dceruška Josefka. Smutek v rodině dlouho dozníval: v té době tedy zvolna uzrával skladatelův úmysl vyjádřit své pocity v monumentálnější formě. Kompletní náčrtek díla vznikal v průběhu necelých tří měsíců (od 19. února do 7. května 1876): v té době dostalo dílo svou definitivní formální podobu (rozčlenění do deseti uzavřených oddílů) a celé své výrazové spektrum. Potom, v zaujetí jinými tvůrčími úkoly, mj. kompozicí klavírního koncertu g moll a komické opery Šelma sedlák, nenacházel Dvořák dostatek inspirativního zaujetí vrátit se ke svému introvertnímu dílu.
Musel přijít další tragický úder ve skladatelově rodině, aby udal vážný impulz k dokončení kantáty: v srpnu a září 1877 umírají další Dvořákovy děti - Růženka a Otík. A bezprostředně poté (od října do poloviny listopadu) se náš mistr vrací k náčrtku a partituru definitivně dokončuje. Spojitost intimních tragických prožitků se vznikem díla ve dvou etapách je tu nadevší pochybnost prokázána. Dvořák - v podstatě životní optimista - tu bez vnějšího patosu a dramatických gest, zato však s jímavou prostotou, vyjádřil podstatu latinského textu - smutek matky, truchlící nad synovým skonem, obraz Marie pod Kristovým křížem... Dvořákovo procítěné, vírou naplněné dílo působí jako jakýsi novodobý protějšek dojímavé lidské bolesti Michelangelovy Piety.
Na premiéru čekalo Dvořákovo stěžejní dílo tři roky: poprvé je uvedla Jednota umělců hudebních v provedení sólistů, sboru a orchestru Prozatímního divadla za řízení Adolfa Čecha 23. prosince 1880. Po odstupu dvou let zaznělo poprvé v cizině (Budapešť 1882), a především v Londýně (1883). Obrovský úspěch Stabat Mater v zemi s velkou oratorní tradicí od Händlových dob byl pak i začátkem dlouholetých Dvořákových styků s anglickým hudebním životem, které přinesly řadu podnětů a nových skladeb.
Karel Mlejnek