Jedním ze zvláštních fenoménů evropské hudby 18. století je skladatelská aktivita rodových posloupností skladatelů. Nejslavnější jsou z nich ovšem Bachové a Mozartové, také z Čech vyšlí Stamicové a Bendové však mají v dějinách hudebního klasicismu významné postavení.

U Stamiců byl nejen zakladatelskou, ale také všestranně nejvýznamnější uměleckou osobností Jan Václav Stamic (1717-1757). Sám už vyrostl v hudebním rodinném prostředí. Základy hudebního vzdělání dostal od svého otce, varhaníka a řídícího kůru v rodném Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, studoval u jezuitů v Jihlavě. Začátky umělecké kariéry nemáme dokumentovány, snad hrál i v Praze, koncertoval v Německu. Jeho oslnivá kariéra začíná roku 1745, když se stává prvním houslistou a dirigentem dvorní kapely v Mannheimu. Soustřeďuje tu kolem sebe řadu vynikajících hudebníků, z nichž mnozí jsou také skladateli, a dává svými díly příklad k prosazení nového orchestrálního slohu. Zavádí do orchestru klarinety, uvádí do praxe řadu dynamických efektů, z nichž hudbě už navždy zůstanou vlastní crescendo a decrescendo, posunuje vpřed vývoj sonátové formy. Má velké úspěchy jako sólista na housle, violu i violu d'amore: už předtím, než zakotvil v Mannheimu, v řadě dalších německých měst, a s orchestrem, který dirigoval, pak zejména 1754-1755 v Paříži, kde svým interpretačním uměním i skladbami skutečně oslnil. Zemřel v Mannheimu teprve čtyřicetiletý, ale ve vývoji evropské hudby zanechal nesmazatelnou stopu.

Z jeho pěti dětí byl nejstarší Karl Stamitz (1745-1801). Ta změna dnes užívaného pravopisu není názhodná. V 18. století se to jméno psalo v Čechách i v Německu různě, také třeba Steinmetz. Dnes píšeme českého otce česky. Syn ze smíšeného manželství, žijící v Mannheimu, měl už německou národnost. Základy hudebního vzdělání dal chlapci ještě otec, po jeho smrti jej vedly další vynikající osobnosti kapely, zejména F. X. Richter a J. Ch. Cannbich. Nejdřív hrál v kapele, kterou otec řídil, 2. housle, záhy se proslavil i jako sólista na všechny tři nástroje, na které hrál otec. V jeho stopách šel také jako skladatel: psal hlavně symfonie a instrumentální koncerty. Koncertoval v Paříži, Holandsku, snad ve všech velkých německých hudebních centrech a také v Praze.

Nejméně víme o životě Karlova mladšího bratra Antona Stamitze. Narodil se v Mannheimu roku 1750, po otcově smrti jej učil bratr Karl a Cannbich. Také on začínal jako 2. houslista v kapele, 1770 odešel za bratrem do Paříže a stal se také cestujícím virtuosem. Psal symfonie a koncerty, nejvíc má smyčcových kvartetů a dalších komorních skladeb. Po výbuchu Velké francouzské revoluce jeho stopa mizí. Nevíme ani, kdy a kde přesně zemřel: někdy mezi 1789 a 1809.
Všichni tři Stamicové byli také virtuosové na violu. Psali pro ni koncerty: otec má dva, synové po třech. Každý z oněch, jež byly nahrány pro tento CD, zajímavě charakterizuje svého autora.

Violista Jan Pěruška (1951) pochází z opavské muzikantské rodiny. Po předběžné houslistické průpravě přešel Pěruška k viole: studoval na konzervatoři v Ostravě (1966-1972) a potom ve třídě prof. Jaroslva Motlíka na pražské Akademii múzických umění; studia zakončil absolvováním mistrovských kursů ve Výmaru, které vedl maďarský pedagog prof. Pál Lukácz. Pěruškovy výkony přinesly tomuto nadanému instrumentalistovi ocenění v interpretačních soutěžích ministerstva kultury (1975 a 1979). V roce 1981 získal 1. cenu na soutěži v Markneukirchenu.
Pěruškova hra se vyznačuje plným, ušlechtile znějícím a barevně tvárným tónem, spolehlivou technickou výbavou a mimořádným pochopením pro slohově vyhraněnou interpretaci.
Jaroslav Smolka