Mezi soudobými českými skladateli patří Zdeněk Lukáš (nar. 21.8.1928 v Praze) k významným a osobitým zjevům. V jeho kompozičním vývoji měl zásadní význam prof. Miloslav Kabeláč (1908-1979), s nímž - jako s konzultantem svých skladeb - Z. Lukáš diskutoval o své kompoziční tvorbě v rozpětí let 1961 až 1970.
Seznam díla Z. Lukáše obsahuje přes dvě a půl stovky opusových čísel (není zde ovšem zahrnuta ta část jeho tvorby, v níž je uloženo mnoho invenční tvůrčí práce - úpravy lidových písní a tanců, hudba k rozhlasovým hrám a podobně). Výrazné postavení má Z. Lukáš v české hudbě jako autor sborových skladeb, a to v rozsahu od drobných dětských sborů po rozsáhlá kantátová díla. Je rovněž tvůrcem oper (z posledního období je to "Falkenštejn" a shakespearovská opera Veta za Vetu), orchestrální hudby (kromě šesti symfonií např. cencerti grossi, suity, ouvertury atd.) a řady koncertních děl s orchestrem.
Komorní tvorbě náleží v jeho díle rovněž významné zastoupení - představuje téměř čtvrtinu opusových čísel. Odráží se v ní - jako v celém Lukášově díle - autorův vývoj od romantizujících začátků přes období ověřování experimentálních technik k dílům životní syntézy, kdy autor tvoří díla plná hudební spontaneity a přitom velké vnitřní kázně. Autor nešokuje záměrně přemírou disonancí, ale nevyhýbá se jim, vyplývá-li jejich užití logicky z výstavby proudu hudby. Nebojí se diatoniky (např. finální část II. klavírního kvartetu je laděna do C dur), mnoho zajímavé hudby dovede vytěžit z originálních modálních přístupů. Příznačným rysem jeho hudební řeči je bohatě proměnlivá metrorytmická složka s polyrytmickým řešením řady ploch.
Ze zmíněného období zralé osobní syntézy Z. Lukáše jsou vybrány skladby zařazené na této desce. Soustředění na oblast smyčcové tvorby zde zajímavě ukazuje autorovu schopnost pracovat s největší mírou barevného kontrastu, a to i při omezení na pouhé dva nástroje netradičního spojení. Dvojhry, op. 207, zkomponoval Z. Lukáš na podnět prof. Josefa Vlacha pro komorní dvojici Vlachová - Ericsson na počátku roku 1987, Duo di basso, op. 210, věnoval komornímu souboru téhož názvu bezprostředně poté.
Výběr z kompozic pro kvartetní soubory přináší díla imponující soustředěností výstavby, interpretačně (stejně jako dua) značně náročná, současně však velmi účinná. IV. smyčcový kvartet, op. 213, po experimentálně založeném III. kvartetu (op. 93 z roku 1973) působící téměř klasickými rysy svého pojetí, byl vytvořen na podzim roku 1987. Nejmladším dílem na desce zařazeným je II. klavírní kvartet, op. 241, komponovaný v roce 1991. Stejně jako I. klavírní kvartet (Sonata di danza, op. 151) je věnován Klavírnímu kvartetu B. Martinů, v jehož interpretaci plně vyznívají hodnoty díla, pro Z. Lukáše typické: kontrast slavnostnosti, dramatičnosti a lyrického rozezpívání, mistrovské využívání barevnosti celku i sólového znění zúčastněných nástrojů.