K období hospodářské krize třicátých let minulého století patřili také zpěváčci, kteří za vlastního doprovodu zpravidla houslí a heligonky přednášeli tklivé písně na témata tak říkajíc "ze života": nejčastějšími náměty byla chudoba, nezaměstnanost, smrt v rodině, vzpomínky na mládí či nešťastný osud obecně. Ze způsobu jejich zpěvu a poněkud jednostranně zaměřeného repertoáru si tehdy (i později) kdekdo utahoval - vzpomeňme jen píseň Jaroslava Ježka na text dvojice Voskovec & Werich začínající slovy Na Poříčí dítě křičí, ženská meje schody… Dvojice komiků Ferenc Futurista a Jára Kohout zase nazpívala na gramodesku značky Ultraphon poměrně vtipnou píseň Přes tu panskou louž - v obou případech šlo o parodie na specifický vokální projev neškolených pouličních zpěváčků protahujících otevřené vokály melodií, které si většinou skládali i textovali sami. Takovým způsobem zpěvu se snažili potlačovat ozvěnu, jež jejich produkce vyvolávala na dvorcích pavlačových domů v chudších městských čtvrtích, případně se naopak svým úpěnlivým stylem zpěvu u branek vil dobře situovaných měšťanů v "lepších" čtvrtích pokoušeli dosáhnout toho, aby jim paní domu - ve snaze obnovit klid okolí - věnovala pár drobných a oni se mohli přesunout o ulici dál.
Dnes se nám může zdát, že šlo jen o pouhé žánrové obrázky ilustrující dobovou neutěšenou hospodářskou situaci. Fenomén pouličního zpěvu však znamená mnohem víc než jen jakýsi městský folklor. Velké množství gramodesek, které po sobě autentičtí pouliční zpěváčci zanechali, má svoji dokumentární hodnotu. Patří k dobové populární hudbě a z tohoto pohledu některé z takových písní mají větší hodnotu než značná část tehdejší často velice plytké produkce populární hudby v provedení profesionálních hudebních těles.
Nejproslulejší dvojici pouličních zpěváčků představovala právě dvojice František Blahník a Eda Gratz, které proslavila hlavně jejich dodnes frekventovaná písnička Dětičky, jděte už spát. Veřejné produkce této dvojice provázelo v Praze srocení davů, tramvaje zastavovaly a narušený pouliční provoz musela obnovovat policie. Na jejich popularitu hbitě zareagovalo i vedení gramofonové firmy Ultraphon a v roce 1935 s nimi uzavřela nahrávací smlouvu. Do roku 1941 pak tato dvojice natočila výlučně pro Ultraphon asi 60 snímků. Jak ve svých vzpomínkách uvedl tehdejší ředitel této firmy Jan Valentini, finanční výnosy z prodeje takových nahrávek umožnily firmě realizovat některé kulturní projekty, které byly naopak výrazně prodělečné.
Písničky z repertoáru dvojice Blahník a Gratz natáčela celá řada dalších muzikantů i pro menší gramofonové firmy, které většinou vedly na svých laciných deskách pouze lidový program. Po roce 1945 již prakticky žádné další písně tohoto druhu nevznikaly, a ačkoliv na etiketě Ultraphon (a později i Supraphon) tehdy znovu vyšla celá řada nahrávek z jeho předválečného katalogu, na snímky Blahníka a Gratze se už v reedicích nedostalo - doba se výrazně změnila.
Vybral, sestavil a komentář napsal producent řady Historie psaná šelakem Gabriel Gössel