Komentář k původnímu LP 8111 0367 Pantonu z roku 1983:
České noneto je pojem. Nejen pro posluchače, ale také pro skladatele. Gramodeska, kterou bereme do ruky, je toho výmluvným dokladem. Výběrem první skladby uctilo vydavatelství Panton památku Jiřího Srnky, který se narodil 19.8.1907 v Písku a zemřel 31. ledna 1982 v Praze. J. Srnka, který se houslisticky vyškolil u O. Ševčíka, J. Mařáka a J. Felda a skladatelsky u O. Šína, na mistrovské škole pak u V. Nováka, se nejprve uplatnil jako houslista, později jako dirigent v Osvobozeném a krátce také v Národním divadle a v rozhlase. Jako skladatel získal zvučné jméno především jako autor filmové hudby - pro svou schopnost citlivě obohatit dílo filmového tvůrce. Ze 140 filmů připomeňme alespoň Pohádku máje, Měsíc nar řekou, Němou barikádu a Krakatit, za všechny jeho filmové "hity" - Modravých dálek volání. Srnka psal dobře také pro divadlo, pro rozhlas, pro televizi. Ve zralém věku se však chopil pera, aby psal rozměrné skladby pro koncertní pódium. Nejbližší mu byly pochopitelně skladby koncertantní (Koncert pro housle a orchestr, Partita pro housle a komorní orchestr, Koncert pro klavír a orchestr, Miniatury pro sólovou flétnu a smyčcový orchestr, Koncert pro flétnu a orchestr), ale pouštěl se také do velkých partitu symfonických (Symfonie in G, Symfonické variace pro orchestr apod.). Svůj skladatelský um však Srnka vyzkoušel také v několika skladbách pro komorn í ansámbly - tady připomeňme Divertimento pro dechové kvinteto a Suitu pro noneto. Suita pro noneto má čtyři části, vyrůstající - jako všechna Srnkova hudba - z lyrických nálad, jež jsou zpestrovány dramatickými gradacemi a je sympatický zejména průzračnou strukturou rytmickou a celkovou přehledností formy. Vyrůstá v podstatě z obměňování tanečního metra (výrazný polkový motiv ve 3. větě) a z lyrického fondu foerstrovského ladění (kantiléna ve 4. větě). Jiří Srnka v této skladbě osvědčil schopnost čisté kompoziční práce a smysl pro vyrovnaný zvuk souboru. Neměl zřejmě v úmyslu zvýrazňovat specifiku tohoto komorního ansámblu, to jest dávat výrazné uplatnění jednotlivým sólohráčům. Postupoval tu spíš jako znalec komorního orchestru, který má na mysliá také poloprofesionální hráče.
První strana desky je doplněna Dětskou suitou pro noneto Jiřího Jarocha. Svou hodnotou však tato skladba nemá zdaleka doplňkový charakter. Právě naopak - lze tu hovořit o klasickém dílku soudobé české hudby. Jiří Jaroch se narodil 23. 9. 1920 ve Smilkově u Votit v učitelské rodině; v Kolíně, kde byl později jeho otec jmenován ředitelem školy, se stal členem amatérské Kolínské filharmonie a spoluzakladatelem Kolínského kvarrteta. Na konzervatoři a pak i na AMU byl žákem J. Řídkého. Současně s dokončováním studia působil po osvobození jako člen orchestru opery 5. května. Vedle instrumentální a skladatelské přípravy se věnoval studiu hudební vědy a historie na filozofické fakultě. Z toho logicky vyplynula jeho mnohostranná činnost v rozhlase, kde působil jako hudební režisér a dramaturg.
Svou dětskou suitu napsal Jaroch původně pro 10 sólových nástrojů. Později tuto verzi zrušil. Sám o své skladbě říká: "Dětskou suitu pro noneto jsem napsal během několika dnů v září 1952, záhy potom, kdy zemřel můj otec. Snad jsem nějak podvědomě pocítil nutnost vyprostit se ze smutku, kterým jsem byl od otcovy smrti naplněn a vrátit se do šťastných dnů svého mládí a dětství. Tak vzniklo toto hravé, úsměvné a ve střední části i trochu posmutnělé dílko, které mi v interpretaci Českého noneta, ale i jiných komorních souborů v mnoha zemích celého světa přineslo později tolik radosti." K tomu bychom mohli dodat ještě nkolik údajů ze životopisu - Jiří Jaroch, když nacisté zavřeli vysoké školy, byl totálně nasazen v německém divadle v Jihlavě jako violista; jeho otec byl zatčen gestapem... Tato sedmiminutová "maličkost" je plná okouzlující, živé hudby, neboť jejím východiskem se stala skladatelova hravá představa dětství, která je - řečeno s Johanem Huizingem - "provázena pocitem napětí a radosti a vědomím její zvláštnosti, lišící se od obyčejného života." Nikoli náhodou prohlásil Jarochův učitel, prof. Jaroslav Řídký, že Dětská suita náleží k tomu nejlepšímu, co bylo pro noneto kdy napsáno. Nahlédneme-li do soupisu Jarochových skladeb, zjistíme, že po Dětské suitě následovala Smutečnífantazie pro orchestr z roku 1954. Jako by autor měl stále před očima obě stránky lidského údělu. Zřejmě tento hluboký záběr, schopnost reflektovat život mnohostranně, přivedla Jarocha k Hemingwayově novele Stařec a moře. A byl to velký Jarochův úspěch, tato symfonická báseň z roku 1961. Už tři roky nato, v listopadu roku 1964, uvedlo České noneto premiéru Jarochova II. nonetu. Dnes o něm skladatel říká: "II. nonet je zcela jiného ražení, řekl bych, že je protipólem Dětské suity.Byl napsán 1964 a ve svých čtyřech částech je vlastně jakousi symfonií pro noneto. Jeho charakter je vážný - byl napsán brzy po smrti mé maminky a její památce je také věnován. Už sama tato okolnost určuje ráz jeho hudební řeči, především v jeho krajních větách, i když výraz jeho druhé, rychlé části musel být do jisté míry poplatný zákonu kontrastu..."
Problematika boje a vyrovnání s osudem ze Starce a moře jako by se tu ještě prohloubila a došlo k vyhrocení otázek, jako by se v hlasech komorního díla obnažil klad i zápor. Drama vygradovalo hned ve vstupním Largu: jsou tu polyfonická místa v suchém zvuku smyčců, jaké se objevují například u Dmitrije Šostakoviče a znamenají vždy zápas na hranici života. V Allegru jako by se objevila horečná vidina, jakási "jízda do pekel", ale člověk je v ní sám, bez romantických rekvizit a barvitých dějišť a naslouchá v ustrnutí varovným signálům dechů. A závěrečné Largo? Třítónové téma v unisonu dechů na začátku i v závěru věty a mezitím prostor pro všeprostupující smutek - taková je tehdejší výpověď čtyřiačtyřicetiletého skladatele o světě. II. nonetem Jarochova tvorba ovšem nekončí. Přišla ještě Fantazie pro violu a orchestr (1966), která patří do repertoáru Lubomíra Malého, 1968 Metamorfózy pro 12 dechových nástrojů, psané pro Komorní harmonii, ale také například Předehra k dramatu pro orchestr, psaná pro Kolínskou filharmonii a jejího dirigenta L. Josefa. III. symfonie, Koncertantní, byla psána na popud japonské houslistky Yuriko Kuronumo a později hrána A. Novákem. K. 25. výročí Smetanova kvarteta v roce 1970 napsal Jaroch II. smyčcový kvartet - byl premiérován na mezinárodním festivalu v Brně. V roce 1974 zazněla premiéra Sonaty-Fantazie pro sólovou violu, věnované prof. L. Černému. Jiří Jaroch píše populárně symfonické skladby pro rozhlas a suity, tance a pochody pro lidové školy umění, pro amatérské orchestry a soubory. A nezapomněl na svého učitele, prof. J. Řídkého - v roce 1977 dokončil rekonstrukci a instrumentaci jeho VI. symfonie pro velký symfonický orchestr. Letopočet 1978 nese partitura skladby, nazvané Intermezzi notturni festivi pro komorní orchestr. Bez letopočtu je zatím IV. symfonie, na níž Jiří Jaroch pracuje...

Eva Pensdorfová