Komentář k původnímu supraphonskému LP 1 10 1127 z roku 1972:
Z Itálie, symfonická fantazie op. 16. Richarda Strausse z roku 1886 je v jistém smyslu úvodem, rozběhem k mohutné symfonické programní hudbě, které mladý Strauss věnoval velkou pozornost v posledních desetiletích 19. století (Don Juan, Smrt a vykoupení, Enšpíglova šibalství, Tak pravil Zahathustra, Don Quijote, Život hrdiny), ale k níž se vracel i později (Domestica symfonie, Alpská symfonie). Podobně jako u Mendelssohna, Čajkovského a jiných mistrů byly podnětem k dílu dojmy ze skladatelovy první cesty do Itálie, kde zejména Řím a Neapol na něho hluboce zapůsobily. U Strausse však nejde jen o pouhé "dojmy". Sám se vyjádřil, že symfonická fantazie Z Itálie je "spojujícím článkem mezi starými a novými metodami". Působil-li na něho před vznikem této kompozice především skladatelský odkaz vídeňských klasiků Haydna, Mozarta a Beethovena a z romantiků si bral příklad pouze z okruhu kompozic Mendelssohnových, Chopinových a Brahmsových (přispěla k tomu také konzervativnost jeho otce), byl Strauss v době vzniku této skladby zásluhou Hanse Richtera již seznámen také s hudbou Berlioze, Liszta a Wagnera. Bylo potřebí jen vnějšího popudu, nárazu, aby se fantazie mladého skladatele rozběhla i v tomto směru. A to se stalo právě v Itálii.
Po formální stránce - rozdělením na čtyři věty - je toto dílo ještě blízké klasické symfonii, ale obsahem jednotlivých vět jsou již konkrétní symfonické obrazy líčící římskou Campagnu (Andante), římské trosky (Allegro molto con brio), pobřeží Sorrenta (Andantino) a život neapolského lidu (Allegro molto). Skladateli však nešlo jen o pouhé vylíčení prostředí, tedy o vnější kolorit, nýbrž snažil se v díle vystihnout i meditativní prvky, které toto prostředí vyvolalo. Je to patrno již v hloubavé první části - Campagna, ještě více však v části následující, skicované přímo v ruinách Caracallových lázní, kde chce podat "fantastické obrazy zaniklé nádhery, pocity smutku a žalu uprostřed nejslunnější přítomnosti". Straussův temperament našel ovšem zvláště živnou půdu v posledním obraze, založeném na neapolském folklóru. Přitom si skladatel patrně nepovšiml, že jádro této skladby, melodie písně "Funiculi, Funicula" nepochází z pokladnice lidové tvorby, nýbrž že jde o tehdy moderní šlágr Luigi Denzy. Dílo způsobilo při své premiéře 2. 3. 1887 v Mnichově za skladatelova řízení velký rozruch, ba i odpor. Skladatel sám o tom píše svému strýci Hörburgerovi: "Provedení mé fantazie o Itálii způsobilo velký hluk - obecné ustrnutí a vztek, že nyní začínám kráčet také vlastními cestami, že si vytvářím vlastní formu a působím lenochům hlavolam; prvé tři věty se setkaly ještě s ucházejícím potleskem, po poslední, která je ovšem poněkud ztřeštěná (v Neapoli je také ale jaksepatří živo), začalo vedle živého potlesku také pořádné syčení, ze kterého jsem měl přirozeně velkou legraci..."
Symfonickou fantazii Z Itálie považujeme i dnes za dílo skladatelova mládí. Má však zásadní význam ve skladatelově vývoji k vrcholným programovým kompozicím.
Dr. Kamil Šlapák
Symfonickou fantazii Z Itálie považujeme i dnes za dílo skladatelova mládí. Má však zásadní význam ve skladatelově vývoji k vrcholným programovým kompozicím.
Dr. Kamil Šlapák