Komentář k původnímu LP 1112 4097 vydanému roku 1987 Supraphonem:
Ostrovní Anglie prodělala v 17. století těžké společenské konflikty a otřesy. Padla i hlava panovníka a později, po obnově královské moci, ležela na druhé straně mrtvá těla republikánských vůdců. Hudba, divadlo a společenské zábavy, jimž puritáni nepřáli, ovšem ožily s návratem království nebývalou měrou. Obnovený královský dvůr (1660) se znovu ujal úlohy hlavního hudebního mecenáše a přál si dohonit vše zameškané, co bylo možno vidět a slyšet na dvoře nádherymilovného Ludvíka XIV. ve Versailles a co přinášeli italští hudebníci. Mezi kompozičními příležitostmi, které londýnský dvůr nejraději domácím skladatelům skýtal, byly na prvním místě holdovací kantáty, hodily se při králových či královniných narozeninách, ale i při jejich návratech z letních pobytů, z dostihů atd.
Podobnými kantátami byl v Londýně každoročně slaven listopadový svátek patronky hudebníků sv. Cecilie. Nejpočetnější kompoziční objednávky menších skladeb, zvláště veselých společenských písní, se však hrnuly z prostředí šlechty, patriciátu a obchodnických zbohatlíků z řad měšťanstva. Vždyť nahlížíme do doby, kdy Londýn nesmírně bohatl zisky z kolonií, z obchodu s černochy, z rozvíjejícího se bankovnictví atd. Své potěšení z životní přízně chtěli úspěšní Londýňané náležitě oslavit ve svých krásných domech i hudbou a zpěvem. Anglická píseň prožívala svou velkou éru.

John Blow (1649-1708) a Henry Purcell (asi 1659-1695) patřili k nejvýznamnějším autorům tohoto hudebního druhu barokní éry. Oba svou profesionální hudební kariéru spojili s londýnským dvorem a s královskou kaplí (Chapel Royal) a s Westminsterským opatstvím. Oba byli v královských službách jako varhaníci, skladatelé a správcové sbírek hudebních nástrojů; v tomto posledním úřadě následoval Blow - původně Purcellův učitel - svého žáka. Genialita předčasně zemřelého Purcella nalezla plné uplatnění především v jeho hudebnědramatické tvorbě (opera Dido a Aeneas ad.), ale i příležitostných kantátách a písních dokázal tento potomoek mohutně rozvětveného hudebnického rodu vytvořit - navzdory problematické hodnotě zhudebňovaných textů - skladby plné půvabu.
Předkládaný výběr písní obou autorů chce ukázat jejich námětovou, výrazovou a tvarovou pestrost. Jestliže Blowovy písně jsou převážně milostného rázu, nikdy nesklouzávají do sentimentality, jsou spíše hrou, jejíž pravidla i kostým pocházejí od Ovidia. Purcellův tvůrčí záběr je širší, některé zpěvy ostatně pocházejí z jeho divadelních "masques" (první dvouzpěv byl v originálu určen "větérkům" - aerial spirits). Působivé lamento střídá klid a kouzlo jasné noci, zpěvy milostné a oslavné. Vokální part stojí vždy v popředí, žádá si jasnou dikci, temperamentní projev, přesnost a charakteristický "anglický zvuk".
Tomislav Volek