Komentář k původnímu LP 1111 3327 vydanému Supraphonem v roce 1983:
Na rozdíl od svých kolegů - klavíristů, houslistů a violoncellistů - nepořádají fagotisté samostatné recitály před vyprodanými koncertními sály, nýbrž sedí většinou za pultem v orchestru a pouze tam, kde na ně skladatel pamatoval v partituře sólovým výstupem, zazáří jejich umění a zvuk orchestru se rázem proteplí krásnou sametovou barvou. O potlesk a uznání se dělí s dirigentem a se všemi spoluhráči a jejich jména zůstávají zpravidla skryta za uniformitou koncertního oděvu. A přece jsou mezi nimi vynikající umělci, kteří si zaslouží, aby jejich velké umění došlo spravedlivého ocenění. Jedním z nich je nepochybně sólofagotista České filharmonie Jiří Formáček, jemuž je k životnímu jubileu věnována naše deska.
Narodil se 9. března 1932 v Horních Stakorách v rodině kapelníka lidových hudeb a od svého otce získal základy hudebního vzdělání. V šestnácti letech byl přijat na pražskou konzervatoř do třídy profesora Karla Pivoňky a jeho mimořádné nadání se rychle prosadilo, takže již v roce 1952 byl dr. Václavem Smetáčkem angažován do symfonického orchestru hl. města Prahy FOK jako I. fagotista. V následujícím roce se úspěšně účastnil mezinárodní soutěže dechových nástrojů Pražského jara 1953, ale více než laureátský titul znamenala pro jeho další vývoj možnost studovat soutěžní repertoár u profesora Václava Talicha. Provedení Mozartova koncertu pro fagot na absolventském koncertě konzervatoře jen potvrdilo, že do hudebního života vstupuje výrazná umělecká osobnost. Jiří Formáček byl ostatně právě v té době angažován do České filharmonie, kde působí dodnes, od roku 1962 ve funkci sólofagotisty. Absolutorium AMU v roce 1970 bylo skoro jen formálním aktem, neboť o pouhé tři roky později získal Jiří Formáček sám vysokoškolskou pedagogickou aprobaci, když již od roku 1967 vyučoval hře na fagot na pražské konzervatoři. Jeho žáci dosáhli v poslední době vynikajících výsledků na různých soutěžích v oboru sólové i komorní hry a trvalým praktickým výsledkem jeho pedagogické činnosti je Škola násobného staccata, která vyšla jako první práce svého druhu i německy a anglicky a je používána na hudebních učilištích v mnoha zemích světa.
Jako výkonný umělec se Jiří Formáček věnuje vedle svého hlavního poslání v orchestru České filharmonie soustavně sólové i komorní hře. Několik let působil v Komorním sdružení profesorů konzervatoře a v současné době je členem českých filharmoniků i Kvinteta českých filharmoniků. S těmito soubory absolvoval řadu koncertů doma i v zahraničí a opakovaně vystoupil na některých významných světových hudebních festivalech (Salzburg, Luzern), znají jej dobře posluchači Čs. rozhlasu i televizní diváci a jeho umění je zachyceno i na československých gramofonových deskách, z nichž některé získaly nejvyšší ocenění, jako například výběr komorních skladeb pro dechové nástroje Wolfganga Amadea Mozarta, který byl odměněn cenou Wiener Flötenuhr.
Hra Jiřího Formáčka vyniká vedle perfektního technického provedení především podmanivým, širokým, chvějivě barevným tónem, schopným mnoha výrazových modulací, vyrovnaným v celém rozsahu nástroje s neznatelnými přechody mezi jednotlivými rejstříky. Pro tyto kvality je Jiří Formáček často zván i k sólovým vystoupením a jeho rozsáhlý koncertní repertoár sahá od barokní literatury až k dílům současným.
Pro naši desku byly vybrány typické skladby ukazující mnohostrannost umělce i jeho vytříbený cit pro slohové zvláštnosti jednotlivých děl. Nejstarší skladba - koncert C dur pro fagot a smyčce slavného benátského houslisty a učitele nemanželských a osiřelých dívek na Ospedale della Pietá, Antonia Vivaldiho (1678-1741) - je psán ještě pro starý typ fagotu bez mechaniky. I když obdivujeme zručnost tehdejších fagotistů, či fagotistek, kteří se s jeho nemalými technickými nároky museli vypořádat na primitivních nástrojích, přece jen jeho myšlenkové bohatství a výrazová svěžest vynikne nejlépe v brilantním provedení na mistrovském fagotu s využitím všech fines, které v rukou opravdového virtuosa takový nástroj nabízí.
V další skladbě se Jiří Formáček představí jako citlivý komorní hráč. Jeden ze tří kvartetů pro housle, violu, fagot a violoncello op. 40, které Franz Ignaz Danzi (1763-1826) komponoval někdy kolem roku 1814, vychází slohově z Mozarta, ale má již zřetelné názvuky romantické, nepochybně inspirované přátelskými styky s C. M. Weberem. Fagot má ve skladbě hlavní slovo při rozvíjení tematického materiálu, jeho part je náročný, ale nevybočuje z celkové komorní faktury díla a jeho zvuk propůjčuje hudbě nevšední kolorit a dává hráči příležitost uplatnit především ušlechtilou krásu fagotového tónu.
Paul Hindemith (1895-1963), jeden z vůdčích zjevů hudby našeho věku, napsal s pravou germánskou důsledností každému dechovému nástroji jednu sonátu (aby mu opravdu nikdo nemohl nic vyčítat, zkomponoval nakonec - roku 1955 - i sonátu pro tubu). Fagotovou sonátu z roku 1938 k nám uvedl jako jeden z prvých Jiří Formáček a mnohokrát ji hrál na svých veřejných koncertech i ve své třídě se svými žáky. Hindemithův poněkud věcný, novoklasický způsob vyjadřování klade na interpreta specifické požadavky pokud jde o výběr výrazových prostředků, ale i když sonáta není technicky příliš exponovaná, působí v rukou vyspělého interpreta jako oslnivě vybroušený drahokam.
Sonáta Luboše Sluky (nar. 1928) má připomenout značné zásluhy Jiřího Formáčka o propagaci soudobé české hudby. Byla původně psána pro violoncello, ale právě sólista naší desky správně vycítil, že bude znít na jeho nástroji ještě lépe a se svolením autora ji přepsal pro fagot. Dnes se právě tato verze hraje dokonce častěji nez původní violoncellová a je pro svou nástrojovou vděčnost, ale i pro své čistě hudební půvaby mezi interprety velice oblíbena.
Recitál Jiřího Formáčka doplňuje zřídka slýchaná brilantní drobnost z pera Sergeje Prokofjeva (1891-1953) - Scherzo pro čtyři fagoty, - k jejímuž provedení si jubilant přizval své žáky, aby se s nimi podělil o požitek radostného muzicírování, který skýtá tato originální, zvukově bizarní, ale výrazově strhující kompozice.
Od 6. května 1954 jsou osudy Jiřího Formáčka spojeny pevně s Českou filharmonií. Několikrát za tu dobu stanul vedle dirigentského pultu jako sólista a provedl koncertantní skladby W. A. Mozarta, J. Haydna, P. Hindemitha, B. Martinů, V. Dobiáše a P. Ebena. Velmi často je našimi i cizími rozhlasovými stanicemi vysílána jeho jedinečná nahrávka charakteristické skladby Julia Fučíka Starý bručoun, pořízená roku 1972 v koprodukci firmy Supraphon s hamburskou firmou Teldec, v níž rozehraje svůj nástroj do virtuozity zřídka slýchané. Nejčastěji jej však můžeme vidět a slyšet na pódiu Dvořákovy síně při koncertech České filharmonie. S ní procestoval doslova celý svět a spolupracoval s celou plejádou slavných dirigentských hvězd. Největší mistři taktovky vyslovovali často nahlas svůj obdiv nad jeho dokonalými výkony a nechyběly ani lákavé nabídky takových dirigentů jako Leopold Stokowski nebo Herbert von Karajan, kteří jej chtěli získat do svých orchestrů k dlouhodobé spolupráci.
Místo dalších slov ocitujeme část hodnocení bývalého šéfdirigenta České filharmonie, národního umělce Karla Ančerla: "Solofagotistou v České filharmonii může být jen takový umělec, který při dnešním světovém jméně tohoto orchestru má také světovou úroveň. I když mně bylo hned jasné, že jsme přijetím Jiřího Formáčka získali velice talentovaného mladého umělce, bylo nutno přesvědčit se o jeho kvalitách na takových skladbách, kde má fagot zvláště výraznou úlohu. Tak jsem obsadil neobyčejně těžkou skladbu, Stravinského Svěcení jara, panem Formáčkem a ten všechna sóla, hlavně nesmírně těžké vstupní sólo, které je prubířským kamenem pro každého fagotistu, zahrál tak mimořádně krásně a spolehlivě, že nebylo pochyb, že v něm vyrostl jasný solofagotista České filharmonie. Dnes, když má už za sebou velkou řadu koncertů téměř po celém světě, má jeho umění - dík jeho nadání, svědomitosti a hudebnosti - stále vzestupnou tendenci a spolupráce s ním je pro každého dirigenta velkou radostí. Po celou dobu svého působení v České filharmonii se ukazuje vždy v nejlepším světle a je vzorem pro své spoluhráče, kteří si jej také vysoko cení. Prostě je to na slovo vzatý umělec." (26.9.1967).
Za dlouholetou vynikající činnost v České filharmonii byl prof. Jiří Formáček v roce 1981 vyznamenán ministrem kultury titulem zasloužilý člen České filharmonie.
dr. Jaroslav Holeček