Skladatelské dílo Petra Iljiče Čajkovského (1840-1893) by si nemohlo získat takový posluchačský ohlas v celém světě, kdyby nebylo nejen vnitřně pravdivým odleskem ruské společenské reality 19. století, ale zároveň i výsostně individualizovaným svědectvím rozporuplné osobnosti svého tvůrce: spojuje se tu v neobyčejně působivých kontrastech neuhasínající touha po naplnění životního údělu s tesknou, ba až sentimentálně laděnou nedůvěrou a skepsí. Tyto znaky nesou i oba nejhranější instrumentální koncerty ruského Mistra. Koncert D dur pro housle a orchestr z roku 1878, jenž je plným právem řazen mezi tři nejzávažnější díla tohoto typu - ke koncertům Beethovena a Brahmse - má obsahové těžiště umístěno do rozlehlé první věty s výrazným, nosným hlavním tématem. Orchestr tu ustupuje do pozadí před technicky mimořádně náročným sólovým partem. Krátká Canzonetta je poznamenána melancholií. Bezprostředně navazující finální Allegro vivacissimo je virtuózním vrcholem díla, gejzírem apoteózy života. Čajkovského 1. klavírní koncert b moll z roku 1875 se stal brzy poté, co ho v Bostonu premiéroval Hans von Bülow, jednou z vůbec nejslavnějších skladeb světové koncertantní literatury. Proslulost tohoto díla má svou příčinu v mimořádně zvukové účinnosti hlavního tématu prvé věty, nápadně připomínajícího ve spojení s robustními akordy hlas ruských zvonů. Vřelost lyrické kantilény v pomalé větě je vystřídána jiskřivým scherzem, než typicky ruská melodika finální části nabídne posluchači skvělý prožitek z rozjásané, temperamentně radostné hudby.
Petar Zapletal