Z komentáře V.Holzknechta k CD:
Svou čtvrtou operu - Libuši - komponoval Bedřich Smetana pro otevření nové budovy Národního divadla v Praze. Šlo o tehdy mimořádnou událost, na kterou čekala česká veřejnost s napětím, neboť stavba tak nákladného a velkolepého divadla si vyžádala nesmírnou obětavost a nadměrnou trpělivost všech, kdo se na ní podíleli. Novorenesanční budova Václava Zítka, která v soutěži zvítězila, vzbuzovala oprávněný obdiv krásou svého exteriéru i bohatou vnitřní výzdobou, na níž se podíleli soudobí domácí výtvarníci, věkově poměrně mladí. Rovněž tehdy - stejně jako dnes - sklidil Josef Zítek velké uznání za to, že dokázal na prostoru poměrně omezeném, vykomponovat nový dům tak obratně, že poskytoval ze všech stran - z pohledu čelného i bočného - pokaždé ucelený a ladný obraz. Je tedy pochopitelné, že otevření krásného stánku umění připoutalo k sobě nejvyšší pozornost celé veřejnosti a předpokládalo pro první představení také premiéru mimořádného díla, které by bylo důstojné takové všenárodní události. Smetana určil pro tento historický okamžik svou Libuši..........
Osud tomu chtěl, že divadlo - sotva postavené - vyhořelo 12 srpna téhož roku, ale bylo za ojedinělé a dojemné účasti národa rychle znovu vybudováno. Divadlo otevřelo své brány již 18. listopadu 1883 - dokonce v podobě ještě honosnější než byla původní. Byl to vlastně zázrak.
I při druhém otevření zasvětila "Zlatou kapličku" Smetanova Libuše.
Je to dílo výjimečné už okolnostmi, za jakých bylo dvakrát uvedeno. Je však výjimečné i svou povahou. Smetana si byl vědom uměleckého i politického významu historické skutečnosti, kdy bylo po četných útrapách dosaženo cíle.
Přál si proto vytvořit pro tento svátek národa dílo vznešené, krásné a ideově závažné. Nepřál si operu běžného typu, nýbrž jakési "slavné tabló, hudebně dramatické uživotnění", tedy asi něco podobného jako jsou v naší současnosti opery - oratoria...
Jeho Libuše tedy představuje jevištní výtvor svého druhu. Není to běžný typ, nýbrž jakási "posvátná hra", která se má provádět jen při určitých příležitostech, nikoliv v běžném divadelním provozu...
Smetanova Libuše je stále zkušebním kamenem interpretů i posluchačů. Přes všechny změny vkusu a názorů dílo setrvalo pevně na svém místě a stalo se strmým cílem řady umělců.
Dělo se tak v minulosti, v dnešní době a jistě tak bude i v budoucnosti. Je velkou ctí národa, jestliže bylo na jeho počest stvořeno tak neobyčejné dílo.
Je třeba, aby si toho byl národ vědom a vážil si toho daru. Je v něm obsažen smysl našich dějin a etika našeho života. Je to navíc krásná a stále kvetoucí a živá hudba nejvyšších hodnot.