Český skladatel Bohuslav Martinů (1890-1959) přistoupil k tvorbě symfonií podobně jako Johannes Brahms až jako zralý muž a proslulý skladatel: za druhé světové války, kterou prožíval v emigraci ve Spojených státech.
Symfonie č. 4 vznikla v roce 1945 a je dosti přirozené spojit její radostný ráz s pocity lidí na prahu mírového života. Je čtyřvětá, se scherzovou větou v pravidelné dacapové třídílné formě, s reflexivním Largem a roztančeným Finále. Kvality díla by bylo možno přirovnat k světu symfonií Dvořákových: žádná z ostatních symfonií Martinů neopakuje spontánní svěžest a vpravdě slovanský temperament vyzařující z tohoto slavného díla.
Symfonie č. 5 (1946) se již více přechýlila k neoimpresionistickým tendencím, tak příznačným pro určitou vrstvu v tvorbě Bohuslava Martinů. Její střední věta je Larghetto se sugestivním flétnovým sólem. Volnou větu v tradičním slova smyslu jakoby nahrazoval táhlý úvod k třetí, finální větě. Teprve po dosažení prvního uzlového bodu této věty rozpoutá se opět allegrové finále s efektním závěrem.
V díle Bohuslava Martinů hrají symfonie mimořádně významnou roli. Jejich řadu dovršují Symfonické fantazie (1953), považované obecně za poslední (šestou) symfonii - i když tak dílo nebylo skladatelem výslovně označeno.
Jaroslav Mihule