Komentář k původnímu LP:
Bohuslav Martinů (1890-1959) prošel na své světoběžné umělecké pouti mnoha vlivy (Stravinskij, francouzská moderna, jazz, novoklasicismus, atd.), dorostl však neopakovatelné osobitosti. V jeho tvorbě v nových podmínkách a souvislostech způsobem výsostně moderním znovu zaznívá ryzí česká muzikálnost, nejednou inspirovaná lidovou poezií a písní. Při vší své světovosti a přes svůj dlouholetý pobyt v zahraničí zůstal Bohuslav Martinů tvůrcem, který nezadatelně patří české kultuře dvacátého století.
V mimořádném rozsáhlém díle, v němž zasáhl prakticky do všech hudebních žánrů a oblastí, se Bohuslav Martinů několikrát obrátil k viole, jako ke spolehlivému tlumočníku svých tvůrčích záměrů. Prvou skladbou tohoto rodu je mozartovsky čisté Divertimento pro housle, violu a orchestr z r. 1932. O patnáct let později znovu v souznění s houslemi vznikly Tři madrigaly - pro housle a violu - dílo, které představuje jeden z vrcholu jeho komorní tvorby. Po světovém úspěchu madrigalů napsal ještě Duo č. 2 pro housle a violu (1950) a posléze Rhapsody - Concerto pro violu a orchestr (1952). Jeho poslední skladbou pro tento nástroj je právě Sonáta pro violu z r. 1955, věnovaná Lillian Fuchsové, v jejímž provedení také zazněla premiéra. Skladba je dvouvětá, obě věty se opírají o klasický půdorys sonátové formy, moderně a volněji uchopený.
Pojem "mannheimská škola" patří v hudební historii k nejznámější. V ní byl dotvořen a stabilizován princip sonátové formy a symfonie. A byly to právě čeští hudebníci, emigranti, kteří se rozhodujícím způsobem zasloužili o slávu mannheimské školy. Kromě J. V. Stamice bývá jmenován ještě F. X. Richter, J. Čart a A. Fils.
Jan Václav Stamic (1717-1757) je uznávanou vůdčí osobností mannheimské školy. Z Čech odešel r. 1741 a přes Frankfurt nad Mohanem se dostal do mannheimské kapely. Působil tu jako houslista, koncertní mistr, dirigent, pedagog a především skladatel až do své smrti. Udržoval však kontakty se svou domovinou. Z jeho díla je doposud známo přes 175 skladeb, z toho 74 symfonií a rovněž komorní tvorba je rozsáhlá. Pro jeho tvorbu je příznačná jasná melodika světského charakteru, pestrá rytmika a průzračná harmonie. Kvality jeho tvorby vynikají zvláště v jím zavedeném novém interpretačním stylu. V něm se bohatě rozlišuje dynamika a objevuje se řada do té doby neobvyklých prvků (např. překvapivé důrazy, crescendo nad prodlevou apod.), které jsou výsledkem Stamicovy šťastné skladatelské i interpretační dvojjedinosti.

Karel Stamic (1745-1801) je synem J. V. Stamice a jako jeho žák rozvíjel jeho principy i ve své tvorbě. Hrál rovněž v mannheimské kapele (1762-1770) a jako virtuos na violu a violu d'amour procestoval v pozdějších létech celou západní Evropu. Dosáhl slávy, zvučného jména i dobrého zabezpečení. Také o jeho početné skladby byl zájem a nalézal pro ně odbyt u šlechtických dvorů. Zemřel však v úplné bídě a při dražbě jeho pozůstalosti (1810) se ztratila podstatná část skladatelského díla. Ze zachovaných skladeb jsou pro violový obor významné tři koncerty (D dur, B dur, A dur), tři koncerty pro violu d'amour a pochopitelně - skladby komorní.

Violista Josef Koďousek, který na nahrávce spolupracoval s citlivým klavíristou Janem Novotným, se do letopisů soudobého českého koncertního umění vepsal především dlouhodobou a stále trvající činnosti ve Vlachově kvartetu. V současné době působí pedagogicky na pražské Akademii múzických umění jako profesor violové hry a v posledních létech je stále zřetelnější jeho příklon k sólistické činnosti. To se pochopitelně odráží i v rostoucím počtu nahrávek pro Supraphon a Čs. rozhlas. Koďouskův repertoár je široký a obsahuje významná díla všech hudebních epoch od baroka až po hudbu nejsoučasnější. Zvláštní postavení pak v jeho repertoáru mají Brahms, Hindemith a právě Martinů.
Jan Šmolík