Bohuslav Martinů (8.12.1890 - 28. 8. 1959)
Komentář k původnímu LP 1110 3378 Supraphonu z roku 1984:
Koncertantní symfonie (Sinfonia concertante) pro čtyři sólisty - housle, violoncello, hoboj, fagot - a malý orchestr je úsměvným dílem Bohuslava Martinů (Polička 1890 - Liestal 1959), na jehož gramofonový snímek léta netrpělivě čekali mnozí ze ctitelů hudby velkého mistra. Splácí se tak jeden z dluhů vůči odkazu Bohuslava Martinů. Koncertantní symfonie opakuje obsazení stejnojmenného díla Josepha Haydna z roku 1792, a ne náhodou: v programu k premiéře (Basler Kammerorchester - Paul Sacher 8. 12. 1950, tedy při koncertě v den skladatelových šedesátých narozenin!) líčí Martinů, jak šel za svým skvělým pravzorem: "Dlouhá léta jsem byl tímto dílem 'pronásledován'. Marně jsem prohledával obchody s hudebninami a antikvariáty..." Když konečně Haydnovu partituru nalezl, dojem z její jednoduchosti a dokonalosti v něm ještě zesílil. "Bylo v ní to, co by v hudbě vždy mělo být: radost a onen pokorný, nenáročný postoj, znak prostého a velkého člověka. Byl jsem tímto dílem skutečně inspirován, a najde-li se v mé Koncertantní symfonii vliv Haydnův, nebudu se pro to zlobit - bude mi to dokonce příjemné. Začal jsem svoji práci s předsevzetím, že do ní - budu-li moci - dám něco z přitakání klidnému a šťastnému životu."
Koncertantní symfonie vznikla počátkem roku 1949 za pobytu Bohuslava Martinů v New Yorku.
Také Rhapsody-Concerto pro sólovou violu a orchestr bylo napsáno v New Yorku (v březnu až dubnu 1952): pobyt v americkém prostředí, kam jej zahnal z Francie výbuch válečné katastrofy, se neúměrně prodlužoval a ruku v ruce s tím poznamenává jeho tvorbu z oněch let příznačný rys touhy po domově, dobře známý již z "amerických" skladeb Antonína Dvořáka. Chudá koncertantní literatura pro violu dostala touto skladbou cenný dar (gramofonovou nahrávkou to dokládají již dvě domácí nastudování - Hubert Šimáček, Lubomír Malý). Rhapsody-Concerto je dokladem směřování v charakteristickému výrazovému pólu, jichž nalézáme u Martinů několik - dokonce mnohdy i v časové souběžnosti. Pro sféru tohoto vyjadřování volí Martinů svou koncepci neoklasicismu, v němž převažuje fantazijní členění formy, diatonika vedoucího hlasu, transparentnost partitury, příklon k durové tónině, jednoduše působící rytmické figury. Jeho bohatý lyrický fond se zde snoubí s melodikou lidové písně a výsledek tohoto citového "návratu bez návratu" našel doma hluboké porozumění; vždyť do stejné výrazové polohy lze zařadit i nesmrtelnou chválu Vysočiny - Otvírání studánek, jejichž viola má spřízněné tóny s Rhapsody-Concertem. Když se tedy sólista clevelandského orchestru Jascha Weissi obrátil na Bohuslava Martinů s žádostí o violový koncert, podal tím důkaz staré pravdy - že zralá doba si vždy najde i své osobnosti. Možná, že by se nahromaděná tvůrčí energie uplatnila i v jiné skladbě Bohuslava Martinů, kdyby tato zakázka nepřišla. Poslouchámel-li však Rhapsody-Concerto a s přivřenýma očima si necháme projít hlavou tón za tónem i posledních šestnáct taktů skladby, nelze si neříci, jak je dobré, že přišla - a právě v této podobě.
Jaroslav Mihule